ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1970.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1970/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Mgr. M. K. , a b) V. L. , proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 103/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 36 Co 106/2012-234, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného (dále již „dovolatel“) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 36 Co 106/2012-234, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelem právně relevantně (ve smyslu §241a odst. 3 ve vztahu §237 o. s. ř.) vymezené dovolání stran (tvrzeného) nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky ochrany dobré víry nabyvatele nemovitosti od nevlastníka nezakládá přípustnost dovolání, poněvadž odvolací soud tuto právní otázku vyřešil v napadeném rozhodnutí v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), přičemž není zde žádného důvodu, aby tato právní otázka byla posouzena jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Zpochybňuje-li dovolatel v dovolání skutková zjištění, resp. vytýká-li oběma soudům, že nezohlednily dovolatelem tvrzené skutkové okolnosti, případně namítá-li, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho námitkami, které uplatnil v (prvoinstančním čí odvolacím) řízení, nelze na podkladě takto uplatněné dovolací argumentace přípustnost dovolání dovodit, neboť ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci, přičemž dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné proti pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže a) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (v tomto případě ovšem dovolatel právně relevantním způsobem nevymezuje ani žádnou rozhodnou procesní otázku, která by přípustnost jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu mohla ve smyslu §237 o. s. ř. založit). Uplatňuje-li dovolatel v závěru svého dovolání námitku týkající se jím vymezené problematiky „technicko-hospodářského mapování“, činí tak na podkladě vymezení své skutkové verze případu, z níž posléze dovozuje (oproti odvolacímu soudu, resp. oběma soudům) jiné právní posouzení zjištěného skutkového stavu věci; tato skutková a z ní vyplývající právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem rovněž přípustnost dovolání, jak je právní institut dovolání konstruován v §237 a násl. o. s. ř., nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu