ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1994.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1994/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. P. , zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti žalovaným 1) M. T. , zastoupenému Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dlouhá 194/3, 2) Ing. P. D. , 3) A. H. , 4) L. I. , 5) M. K. , 6) O. Š. , 7) Mgr. S. V. , a 8) R. V. , o určení vlastnického práva a o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 237/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co 585/2013-445, takto:
Dovolání žalobkyně proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co 585/2013-445, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. května 2013, č. j. 16 C 237/2008-400, kterým byla zamítnuta žaloba „na určení, že dohoda spoluvlastníků budovy o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy a pozemku a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy podle §5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů ze dne 25. 8. 2008, V6474/2008-802, je neplatná“ , se odmítá ; jinak se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co 585/2013-445, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. května 2013, č. j. 16 C 237/2008-400, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. května 2013, č. j. 16 C 237/2008-400, zamítl návrh na určení, že „žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k budově č.p. na pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří a podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV 3533 pro katastrální území M. a obec F.-M. eventuálně, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k budově č. p. na pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří a podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek na LV 3533 pro katastrální území M. a obec F.-M., oproti tomu, že žalobkyně je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému M. T. částku 514.896,- Kč“ (výrok I.), zamítl návrh na určení, že „dohoda spoluvlastníků budovy o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy a pozemku a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy podle §5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů ze dne 25. 8. 2008, V6474/2008-802 je neplatná“ (výrok II.), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil (vyjma výroků II. a IV.) ve svém rozhodnutí ze dne 15. února 2012, č. j. 30 Cdo 3445/2011-306 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, zatímco označená rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz], rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. 8 Co 20/2011-269, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. září 2010, č. j. 16 C 237/2008-218. Nejvyšší soud uzavřel, že je třeba zabývat se právním posouzením věci ve smyslu §49a obč. zák., tedy posouzením otázky neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu jednání žalobkyně v omylu. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) k závěru, že předmětná kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným 1) jako kupujícím ze dne 8. června 2006, je platná. Zdůraznil, že žalobkyně sama nejednou uvedla, že si byla vědoma toho, že podepisuje kupní smlouvu, nechápala však její význam. To ovšem neznamená, že by byla uvedena v omyl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej jen co do výroků o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Z odůvodnění tohoto potvrzujícího rozsudku vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odkázal na soudní judikaturu, jež se ustálila v závěru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření [jako tomu bylo v projednávané věci, kdy jednání žalovaného 1) při uzavření předmětné kupní smlouvy ze dne 8. června 2006 bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 3 tr. zák.] je důvodem relativní neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák. Námitku relativní neplatnosti vznesla žalobkyně v žalobě, avšak s jejím tvrzením, že předmětná kupní smlouva je neplatná dle §49a obč. zák. se odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně neztotožnil. Uvedl totiž, že omyl v pohnutce nečiní právní úkon neplatným. Zdůraznil dále, že o omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možností ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu (v této souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Bylo-li prokázáno, že si žalobkyně byla vědoma toho, že podepisuje kupní smlouvu, avšak nechápala její význam, nic jí nebránilo v tom, aby si potřebné informace o zamýšleném právním úkonu zjistila. To, že žalobkyně nerozuměla tomu, že podepisuje kupní smlouvu, totiž neznamená, že by byla žalovaným 1) uvedena v omyl, ani že by její vůle nebyla dostatečně vážná. Odvolací soud neshledal ani důvody absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, když nebylo zjištěno nic, co by ji činilo neplatnou ve smyslu §37 až §39 obč. zák. Nakonec dodal, že okolnost, že snad žalovaný 1) nepoptával koupi bytu, nýbrž nabízel půjčení peněz se zástavou nemovitostí, nesnižuje jeho vážnost vůle. Z uvedeného pak plyne závěr, že žalobkyně není spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a zápis spoluvlastnického práva žalovaného 1) v katastru nemovitostí je v souladu s právním stavem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku, která má po právní stránce zásadní význam označila dovolatelka polemiku, zda obecný soud je oprávněn v civilním řízení posoudit otázku existence omylu, čili subjektivní vztah účastníka smlouvy k jejímu předmětu opačně nebo jinak, než jak posoudil tutéž otázku obecný soud v trestním řízení. Namítá (ve stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace), že vychází-li se z předmětného trestního rozsudku, pak uvedená kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť jejím účelem bylo zajištění poskytnuté půjčky ve výši 120.000,- Kč zástavou dovolatelčina bytu. Považuje za nepřípustné, aby v zájmu zachování jistoty právních vztahů platil rozdílný pohled dvou soudů na stejnou věc. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že dovolání žalobkyně je ryze účelové, neboť neobsahuje zásadní argumentaci, kterou by bylo možno podřadit pod zákonný dovolací důvod. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za zcela správné. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaná 4) k dovolání žalobkyně uvedla, že její vyjádření ke kauze žalobkyně a ostatních majitelů bytů je stále stejné.
Žalovaní 2) a 3) se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle žalobního tvrzení a zjištění soudu prvního stupně žalobkyně uplatnila námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. června 2008 (v dosud soudem blíže nespecifikovaném období) v roce 2008, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. října 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání dovalatelky proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, obsahuje zákonem stanovené náležitosti a je (jak bude rozvedeno níže) – vyjma té části dovolání, jíž je napadán výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu o určení neplatnosti předmětné dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem ze dne 25. srpna 2008 - důvodné, neboť odvolací soud při řešení otázky závaznosti (níže označeného) trestního rozsudku ve vztahu k posuzované věci se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání žalobkyně proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2013, č. j. 8 Co 585/2013-445, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. května 2013, č. j. 16 C 237/2008-400, kterým byla zamítnuta žaloba „na určení, že dohoda spoluvlastníků budovy o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy a pozemku a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy podle §5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů ze dne 25. 8. 2008, V6474/2008-802, je neplatná“ , dovolací soud dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl již z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání nevymezila dovolací důvod způsobem stanoveným v §243c odst. 1 o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř., takže pro tuto vadu nebylo možno (v uvedeném rozsahu dovolání) v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Kromě toho odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008).
Odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel mj. ze zjištění soudu prvního stupně, že „rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 To 173/2009-628, byl žalovaný 1) uznán vinným mj. tím, že ačkoliv se s R. P. (žalobkyní) ústně dohodl na poskytnutí půjčky ve výši 120.000 Kč, která bude zajištěna zástavou jejího bytu, podle předem připraveného plánu v úmyslu podvést R. P., předal jmenované částku 120.000 Kč, poté využil nepozornosti a důvěry R. P., kterou současně utvrzoval, že uzavírá smlouvu o půjčce a předložil jí k podpisu nikoliv smlouvu o půjčce, ale kupní smlouvu, dle které obžalovanému R. P. prodává svůj byt na ul. K. za kupní cenu 600.000,- Kč, ačkoliv tyto částky jmenované nebyly vyplaceny a takto způsobil R. P. škodu ve výši nejméně 480.000 Kč, když předmětný byt převedl na sebe..“ Neshledal však důvodnou odvolací námitku dovolatelky, že soud prvního stupně nerespektoval §135 odst. 1 o. s. ř. o vázanosti soudu v tomto řízení rozhodnutím v trestní věci, jímž byl žalovaný 1) pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu při uzavření předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud zdůraznil, že „soudní judikatura se ustálila v závěru [jako tomu bylo v projednávané věci, kdy jednání žalovaného 1) při uzavření předmětné kupní smlouvy z 08.06.2006 bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu...je důvodem relativní neplatnosti smlouvy ve smyslu §49a obč. zák.“
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud spojil nesprávně řešení otázky možnosti osoby poškozené trestným činem podvodu pachatelem, s nímž uzavřela předmětnou převodní smlouvu, uplatnit námitku neplatnosti takové smlouvy, s řešením otázky týkající se možnosti znovu posuzovat skutkové okolnosti předmětného podvodného jednání pachatele vůči poškozené osobě, čímž de facto zcela pominul dosah aplikovatelnosti §135 odst. 1 o. s. ř. ve světle konstantní judikatury dovolacího soudu.
Přitom výkladem a aplikací §135 odst. 1 o. s. ř., jenž mj. stanoví, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998, rozsudek ze dne 26. září 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/1999, rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 3213/2007, usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/20008, rozsudek ze dne 27. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013). V nich formuloval závěr, podle něhož je soud ve smyslu uvedeného ustanovení vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. V trestním řízení je pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaký následek tímto skutkem poškozenému vznikl.
Jestliže ve výroku trestního rozsudku o vině jsou obsaženy znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, které jsou zároveň i znaky vymezujícími okolnosti pro rozhodnutí o uplatněném civilním nároku, je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. takovým pravomocným trestním rozsudkem vázán, přičemž mu v občanskoprávním řízení nepřísluší ani posuzovat otázku zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004).
Podle §49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle §40a věty první obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení (mimo jiných) §49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Z uvedeného je zřejmé, s přihlédnutím k obsahu shora cit. výrokové části předmětného trestního rozsudku, že znaky protiprávního jednání žalovaného 1), jež byly soudem v trestní věci podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu, jsou též podřaditelné pod skutkovou podstatu neplatnosti právního úkonu ve smyslu §49a (neplatnost z důvodu omylu), a zakládaly tak žalobkyni právo tuto neplatnost právního úkonu zákonem předepsaným způsobem uplatnit. V rozsahu těchto právně významných skutkových okolností vyplývajících z předmětné výrokové znělky označeného trestního rozsudku, jež naplňují též znaky (relativní) neplatnosti právního úkonu dle §49a obč. zák., jsou soudy dle §135 odst. 1 o. s. ř. uvedeným trestním rozhodnutím (předmětnou částí výroku o vině žalovaného 1/) vázány.
Vycházel-li tudíž odvolací soud při meritorním posuzování uvedené věci z odlišného právního názoru, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přistoupil znovu k vydání kasačního rozhodnutí, tj. dle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže být rozhodnuto přímo dovolacím soudem dle §243d písm. b) o. s. ř. (k tomu srov. ještě poznámky níže). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil dle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. též rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Pro další řízení bude rovněž právně významné posouzení, kdy žalobkyní učiněná námitka relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy se dostala do dispoziční sféry žalovaného 1), jakož i to, v který časový okamžik byla ostatním žalovaným předmětná námitka známa, zda tak bylo učiněno před či až po uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti formou následného vymezení bytových jednotek s navazujícím majetkovým uspořádání dle uzavřené dohody, jejíž právní účinky vkladu měly podle zjištění soudu prvního stupně vzniknout ke dni 26. srpna 2008 (zatím oba soudy tuto otázku relevantně neřešily, resp. soud prvního stupně k tomu pouze uzavřel, že „Kupní smlouva byla uzavřena 8. 6. 2006, námitku relativní neplatnosti obsahovala žaloba žalobkyně doručená soudu 9. 9. 2008, námitka relativní neplatnosti tak byla podána ve tříleté lhůtě...“ ).
Právní úkon, u něhož je dá důvod tzv. relativní neplatnosti podle §40a obč. zák. se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, nesplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007). Námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu tedy představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu - okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků předmětné smlouvy, vyvolá neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc. Za této hmotněprávní situace již nepřichází v úvahu ani konvalidace tohoto právního úkonu, neboť právní účinky neplatnosti právního úkonu, se stejným dosahem jako v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, již nastaly (pochopitelně s tím rozdílem, že u absolutně neplatného právního úkonu tyto účinky existovaly nepodmíněně, tj. bez toho aniž by se neplatnosti právního úkonu zákonem předvídaným způsobem dovolal oprávněný subjekt) a nelze je nijak změnit.
Učinil-li poté adresát této námitky další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s předmětným majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet, jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem (po právu) k uplatnění takové námitky došlo až poté, co její adresát již učinil s třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku předmětný majetkoprávní úkon, nezbývá než (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010).
Při řešení shora uvedených otázek je ovšem nezbytné také reflektovat dosah žalobního požadavku s promítnutím jeho příp. převzetí do soudního rozhodnutí, to vše ve vazbě na katastr nemovitostí. Především je zapotřebí mít na paměti, že účinností (nového) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, soudní rozhodnutí, jejichž předmětem je (nové) vyjádření obsahu právního jednání k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, představují veřejné vkladové listiny, kdy zápisy týkající se práv do katastru, jsou de lege lata prováděny vkladem na základě rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu, jenž ve vkladovém řízení mj. posuzuje, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru (k tomu srov. §17 odst. 1 písm. g/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí). Proto již povaha věci vylučuje (nyní v poměrech nové civilní úpravy) souběh podílového spoluvlastnictví k domu coby součásti nemovité věci ve smyslu §1115 o. z. a násl. a bytového spoluvlastnictví založeného vlastnictvím jednotek dle §1158 o. z. v důsledku rozdělení předmětné nemovitosti, jejíž součástí je onen dům.
Jestliže pro tento věcný nesoulad nelze (objektivně) dosáhnout případného zápisu (nyní již formou vkladu) do katastru nemovitostí, nedošlo ani ke skutečnosti předvídané v §1167 o. z., avšak hmotné právo umožňuje ve shora popsané situaci dotčené osobě po právu učinit námitku relativní neplatnosti předmětného majetkoprávního úkonu, je logické, že uvedené hmotněprávní souvislosti musejí mít (jiný) adekvátní odraz i v uplatněném žalobním nároku z hlediska posouzení, zda jeho formulaci – při naplnění hmotněprávní podstaty věci – lze (zcela anebo alespoň jen z části) převzít do rozsudečného výroku, a zda tedy takové věcněprávní vymezení k onomu majetku splňuje předpoklady pro zápis do katastru nemovitostí ve formě vkladu. Soudu jistěže nenáleží v uvedeném směru hmotněprávně poučovat žalující stranu, jak je třeba upravit žalobní petit (jak má být takový petit in concreto formulován, aby v případě jeho převzetí do rozsudečného výroku vydaný rozsudek představoval z pohledu katastrálního zákona vkladu schopnou veřejnou listinu) s ohledem na danou právní situaci či v průběhu řízení nově přijatou právní úpravu související s danou věcí, avšak nepochybně – s přihlédnutím k §5 a násl. o. s. ř. - je jeho povinností vhodným procesním poučením signalizovat takovému účastníkovi nezbytnost úpravy jeho procesního požadavku s ohledem na procesní vývoj v dané věci.
Stanoví-li §80 o. s. ř., že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem, vyplývá z toho přirozeně i povinnost soudu odpovídajícím procesním postupem požadovat od žalující strany relevantní vymezení skutkových okolností, z nichž žalobce uplatňuje (formulací žalobního petitu) konkrétní způsob právní ochrany, resp. domáhá se vydání příslušného soudního rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000).
Závěrem Nejvyšší soud považuje za žádoucí zdůraznit, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09).
Pokud by - s ohledem na shora uvedené a ve světle zjištěného skutkového stavu věci – hmotněprávní důsledky související s dovolatelkou uplatněnou námitkou relativní neplatnosti převodní smlouvy se měly projevit toliko ve vztahu k žalovanému 1), pak by se předmětem dalších úvah - v rámci spravedlivého řešení dané věci - měl stát pouze ten nemovitý majetek, jenž je aktuálně ve prospěch žalovaného 1) zapsán v katastru nemovitostí (bytová jednotka), nikoliv spoluvlastnický podíl k nemovitostem, jež byly předmětem v mezidobí zrušeného a vypořádáného podílového spoluvlastnictví.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
V Brně dne 10. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu