ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2047.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2047/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. H. , v Psychiatrické léčebně Sadská, se sídlem v Sadské, Lázeňská 515, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované Z. P. S. , zastoupené Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Macharova 376, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 163/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 19 Co 507/2013-130, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 19 Co 507/2013-130, se v části výroku I., pokud jím byly potvrzeny výroky I. a IV. usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. září 2013, č. j. 10 C 163/2013-61, ohledně zastavení řízení a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a dále ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 22. dubna 2013 u Okresního soudu v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) žalobu, jíž se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí rodinného domu čp. 24 v T., postaveného na pozemku st. p. č. 30 v katastrálním území (dále již „k. ú.“) T., a pozemku st. p. č. 30 v témže k. ú., včetně garáže a specifikovaných vedlejších staveb (dále též „předmětné nemovitosti“).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. září 2013, č. j. 10 C 163/2013-61, řízení o této žalobě podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto z obsahu písemného vyhotovení cit. rozhodnutí), že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť mezi týmiž účastnicemi (avšak v obráceném procesním postavení) bylo před týmž okresním soudem pod sp. zn. 12 C 90/2010 vedeno řízení, v němž se žalovaná (tehdy coby žalobkyně) úspěšně domáhala proti tehdejší žalobkyni (nyní žalované) uložení povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti. Tehdy soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání ze dne 8. září 2010, č. j. 12 C 90/2010-25, uložil žalované (nyní žalobkyni), že je „povinna vyklidit nemovitost čp. 24 (objekt bydlení) na pozemku st. p. č. 30 a pozemek st. p. č. 30 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci a k. ú. T. ....“ Toto rozhodnutí „vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně (v předchozím řízení žalované), tj. zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu. Uvedený pravomocný rozsudek o žalobě na plnění (vyklizení) v sobě totiž již zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) řešení otázky existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. října 2013, č. j. 19 Co 507/2013-130, napadené usnesení soudu prvního stupně mj. ve výroku o zastavení řízení potvrdil. Odvolací soud uvedl, že „Jak soud prvního stupně zcela správně dovodil, ve vztahu k uvedené překážce věci pravomocně rozsouzené dospěla judikatura k jednoznačnému závěru, podle kterého pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění....Soud prvního stupně...dospěl ke zcela správnému právnímu závěru, že projednání posuzované věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené podle ust. §159a odst. 5 o. s. ř. a takovou překážku představuje rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 12 C 90/2010-25, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na plnění tak, že žalobkyni v procesním postavení žalované bylo uloženo vyklidit předmětné nemovitosti a tento rozsudek vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně, neboť vychází ze stejného skutkového základu a citovaný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje řešení otázky existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou. Na těchto závěrech nemůže nic změnit odvolací argumentace žalobkyně, že rozsudek na plnění není způsobilým titulem zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Napadené rozhodnutí řeší právní otázku překážky věci pravomocně rozsouzené sice dle odkazované judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), avšak podle dovolatelky by tato právní otázka měla být v tomto případě posouzena jinak. V řízení ukončeném vydáním rozsudku pro zmeškání k žádnému posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy nedošlo. Plnění ze smlouvy bylo nařízeno vzhledem ke splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, nikoli pro zkoumání platnosti či neplatnosti smlouvy. Navíc řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že dovolatelce byl pro zastupování v řízení ustanoven opatrovníkem Městský úřad v Neratovicích, ač jím měl být ustanoven advokát. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolatelka v podaném dovolání neuvádí žádnou relevantní právní argumentaci prokazující nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když právní argumentace soudů obou stupňů navazuje na předchozí ustálený výklad předmětné právní otázky Nejvyšším soudem. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl, popř. dospěl-li by k závěru, že je dána přípustnost dovolání, aby dovolání zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné.
Velký senát Nejvyšší soudu ve svém aktuálním usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (toto rozhodnutí je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), korigoval svou dosavadní judikaturu v tom směru, že vyslovil, že „Obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.), slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li o nemovitost) [§80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není („nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí netvoří spor o určení vlastnického práva k nemovitosti např. tam, kde určovací žalobě předcházelo pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Z uvedeného je zřejmé, že projednání dané věci nebrání – coby překážka věci pravomocně rozsouzené – pravomocný rozsudek pro zmeškání ve věci sp. zn. 12 C 90/2010, který vydal týž soud prvního stupně.
V situaci, kdy dovolatelkou byl napaden toliko potvrzující výrok odvolacího soudu stran zastavení řízení, nebyl zde již procesní prostor pro příp. korekci té části výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok III. usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně, aby jí byl pro zastupování v řízení ustanoven advokát. Jestliže ovšem tímto usnesením dovolacího soudu je vytěsněn závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o dovolatelkou zjevně bezúspěšném uplatňování práva, otevírá se tím dovolatelce reálná možnost, aby znovu žádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadené usnesení odvolacího soudu, neboť k jeho změně nebylo možno přistoupit již z důvodu absence vyjádření obsahu rozhodnutí ve výroku o zastavení řízení. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, podle které je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný. Poněvadž ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř. uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení rozsudku, a protože právní úprava rozhodnutí ve formě usnesení obsahové náležitosti výroku usnesení neobsahuje, uplatní se přiměřeně režim ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř., upravující formu rozsudku, i na obsahové náležitosti výrokové části usnesení. Posledně uvedené ustanovení ve své první větě stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3107/2013).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu