ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2208.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2208/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Mgr. E. P. , zastoupené JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o zaplacení částky 124.661,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 25/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 15 Co 224/2013-53, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 15 Co 224/2013-53, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. února 2013, č.j. 14 C 25/2012-31, v odvoláním napadeném zamítavém výroku II. o věci samé , jímž se žalobkyně domáhala částky 69.571,- Kč a ve výroku III. o nákladech řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 24. února 2014 dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o.s.ř., když podle jejího názoru rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejprve uvádí, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a věc nesprávně právně posoudil, dokazování bylo neúplné, postupem soudu byla žalobci odňata možnost jednat před soudem a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dále se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a další otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Následně formuluje bez dalšího pět otázek.
Závěrem pak navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v posuzované věci nikterak nenaznačuje a ani nenastoluje, která z uvedených alternativ by charakterizovala napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání v podstatě pouze ocitovala ustanovení §237 o.s.ř., aniž by uvedla, který ze čtyř tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu ke které položené otázce uplatňuje. Neuvedla, která z jejích otázek dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, ani při řešení kterých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, a to ani uvedením spisových značek v minulosti vydaných rozhodnutí dovolacího soudu, případně uvedením čísla (R), pod kterým tato rozhodnutí měla být publikována ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, či jiným konkrétním způsobem.
Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Poukazovala-li dovolatelka na možné vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu