ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2212.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2212/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného M. F. , zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti povinným 1) K. K. , a 2) D. K. , pro 6.522,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21EXE 2002/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 24. října 2012, č. j. 26Co 500/2012-119, ve znění opravného usnesení z 16. října 2013, č. j. 26Co 500/2012-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 25. dubna 2012, č. j. 21 EXE 2002/2010-98, okresní soud exekuci podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech exekuce (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (III.).
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud usnesení okresního soudu ve výrocích II. a III. „změnil tak, že se tyto výroky vypouštějí“, a ve výroku I. o zastavení exekuce je potvrdil. S okresním soudem se shodl v závěru, že povinní prokázali, že jejich dopis obsahující jednostranný právní úkon – započtení jejich protipohledávky za oprávněným – „se dostal do jeho právní sféry“. O tom podle krajského soudu svědčí doklad povinných o zaslání této písemnosti oprávněnému s dodejkou, „přičemž oprávněný žádným odůvodněným způsobem doručení této písemnosti do jeho sféry nezpochybnil.“
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – oprávněný namítá existenci „dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Bez specifikace, v čem by naplnění jednotlivých dovolacích důvodů mělo spočívat, „zastává názor, že doklad o odeslání listiny předložený povinnými není v žádném případě důkazem o doručení započtení pohledávky vůči oprávněnému, protože nikdy nebylo prokázáno, že předmětná zásilka jednostranné započtení pohledávky povinnými skutečně obsahovala.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatel, jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá vůbec, tuto svou základní povinnost nesplnil a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených, jelikož oprávněný ve skutečnosti žádný z ohlášených dovolacích důvodů neuplatnil. Namítá-li totiž, že „doklad o odeslání listiny předložený povinnými není v žádném případě důkazem o doručení započtení pohledávky vůči oprávněnému, protože nikdy nebylo prokázáno, že předmětná zásilka jednostranné započtení pohledávky povinnými skutečně obsahovala“ , pak nevytýká nesprávnou aplikaci či interpretaci práva (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) ani existenci vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nýbrž napadá hodnocení důkazů soudem, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny „správně“, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů (v souzené věci listin) vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby dovolatel výslovně namítal, že vadu řízení spatřuje v neúplnosti skutkových zjištění potřebných pro posouzení, zda mu písemnost obsahující kompenzační projev skutečně byla doručena, mohl by takovou námitku uplatnit jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je však (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (je-li tedy dovoláním napadeno potvrzující rozhodnutí) nezpůsobilý.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Oprávněný z procesního hlediska zavinil zastavení dovolacího řízení; povinným však prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měli dle §146 odst. 2 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu