ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2268.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2268/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Creative Store s.r.o., IČO 49688715, se sídlem v Praze 9, Chvalkovická 1268, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti označeným 1) J. M., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, 2) JVS Semilská pekárna s.r.o., IČ 15043240, se sídlem v Semilech, 3. května 328, 3) HAVLÍK OPAL spol. s r.o., IČO 60322284, se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, zastoupeným JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí č. 1a, a 4) České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o autorskoprávní nároky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 74/2010, o dovolání žalovaného 4) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č.j. 1 Co 152/2013-350, takto:
Dovolání čtvrtého žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. února 2013, č.j. 36 C 74/2010-326, podle §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) připustil, aby na straně žalované jako další účastníci do řízení přistoupily: jako žalovaný 1) J. M., a jako žalovaná 4) Česká republika – Ministerstvo zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17.
Rozhodl tak poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. září 2012, č.j. 1 Co 333/2011-302, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2011, č.j. 36 C 74/2010-260, a uložil soudu prvního stupně mimo jiné rozhodnout o návrhu na přistoupení dalších navrhovaných účastníků do řízení a rozhodnutí o tom vypracovat a doručit.
K odvolání žalovaných označovaných jako žalovaný 1) a 4) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2014, č.j. 1 Co 152/2013-350, usnesení soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrdil. V odůvodnění mimo jiné poukázal na to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhl žalobce podáním ze dne 21. 7. 2010 a ze dne 28. 7. 2010 vydání usnesení ve smyslu §92 odst. 1 o.s.ř. o připuštění přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalovaného. O prvním návrhu soud prvního stupně rozhodl, ale rozhodnutí o tom nevyhotovil a nedoručil účastníkům a o druhém návrhu soud ani nerozhodl. S oběma účastníky však dále jednal jako se žalovaným 1) a 4). Napadeným usnesením tak byla zjednána v tomto směru náprava.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 4) dne 3. dubna 2014 dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., neboť jde o řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je zde otázka, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolací soud se podle dovolatelky dopustil nesprávného právního posouzení, když pominul otázku procesní ekonomie a hospodárnosti předmětného sporu ve vztahu k připuštění přistoupení žalované 4) na straně žalované a nesprávně vyhodnotil další podmínky přípustnosti přistoupení účastníka. Dále se domnívá, že soud nesprávně posoudil přípustnost přistoupení žalovaného 1) do řízení, když se nesprávně v napadeném rozhodnutí vypořádal s obcházením institutu záměny účastníků. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 25 Cdo 1754/2007, podle kterého „soud nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. Rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu k přípustnosti dovolání v předmětné otázce vidí zejména v interpretaci povahy usnesení o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 os.ř., kdy v usnesení ze dne 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 3061/2005, judikoval Nejvyšší soud, že „proti usnesení soudu prvního stupně, v němž bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka do řízení, je odvolání přípustné, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení“ a v usnesení ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2771/2007, konstatuje, že jde „ pouze o procesní rozhodnutí, jímž se upravuje průběh řízení a okruh jeho účastníků“. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze změnil tak, že přistoupení České republiky – Ministerstva zemědělství (tj. čtvrté žalované) do řízení se nepřipouští nebo aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný 2), který nepovažuje požadavky uvedené v dovolání žalované 4) za podstatné jak z hlediska věcného, tak ekonomického.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, přičemž se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované 4) v posuzované věci, ač jinak relativně obsáhlé a obsahující i nominální zmínku několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve skutečnosti nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, která jsou jedině způsobilá založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jen pro úplnost je možno zmínit skutečnost, že okolnosti přistoupení žalovaného 1/ odvolací soud vysvětluje zcela jasně a přehledně, přičemž argumentace dovolání se s tímto zdůvodněním ve své podstatě míjí.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání čtvrté žalované, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu