ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2331.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2331/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce MUDr. C. D., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 42/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2013, č.j. 3 Co 182/2012-127, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2012, č.j. 37 C 42/2011-97, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) částku 500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2013, č.j. 3 Co 182/2012-127, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v noci ze dne 29. března na 30. března 2010 došlo v důsledku postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) Úřadu městské části Praha 13 k odnětí nezletilých dětí – K., M. a F. D. z péče rodičů do péče Fondu ohrožených dětí v Hostivicích. K odnětí dětí z péče rodičů došlo v důsledku incidentu v rodině, přičemž rodina D. byla v evidenci OSPOD od roku 2006. Současně bylo na základě žádosti OSPOD nařízeno předběžné opatření Obvodním soudem pro Prahu 5 o umístění dětí do zařízení Klokánek. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal jakýkoliv zásah do osobnostních práv chráněných ustanoveným §11násl. obč. zák. jednoho z rodičů (v tomto případě žalobce).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 4. února 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Pokládá otázku, která dosud nebyla podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je možné shledat zásah do osobnostních práv rodičů, pokud jsou jim děti odňaty na podkladě neúplných a mylných informací OSPOD a zda lze takovou situaci vnímat jako zásah do osobnostních práv rodičů jakožto osob na dětech citově vázaných a připravených jim pomoci. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nejvyšší soud v této situaci odkazuje na svou konstantní judikaturu (např. rozsudek ze dne 21. 12.2004, sp. zn. 30 Cdo 1588/2004, rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3769/2011). Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když je v podstatě zbudováno výlučně jen na prezentaci skutkového náhledu žalobce na předmětnou věc (srovnej limitaci obsahu dovolání vyplývají z ustanovení §241a odst. 1 a 6 o.s.ř.).
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobce nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 a 3 ve spojení s ustanovení §218 písm. b) o.s.ř a §243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu