ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2334.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2334/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s. , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalované obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 5–7, IČ 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 383.528,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 71/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, č.j. 3 Co 134/2011 – 113, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Aleše Klecha, LL.M., advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2011, č.j. 32 C 71/2009–81, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2011, č.j. 32 C 71/2009-90, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 120.357,- Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 31.8. 2009 do 31.12. 2009 a dále od 1. ledna 2010 s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB a zvýšené o 7 % bodů, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 263.171,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná v období od 1. září 2006 do 18. května 2008, ve svých provozovnách – Hotel Ambassador – Zlatá Husa v Praze 1, Hotel Esplanade v Mariánských Lázních a Hotel Agricola, rovněž v Mariánských Lázních, aniž se žalobkyní uzavřela licenční smlouvu, zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích. Na základě tohoto zjištění pak dospěl k závěru, že žalovaná tak získala na úkor autorů zastupovaných žalobkyní, coby kolektivní správkyní ve smyslu §97 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”), bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku. K námitce žalované, že v období od 23. února 2005 do 18. května 2008 se podle §23 autorského zákona tato činnost nepovažovala za zpřístupňování díla, soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007) uvedl, že v tomto období bylo třeba užít Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, kterou je Česká republika vázána, a která tak má ve střetu s autorským zákonem vyšší právní sílu. Výši bezdůvodného obohacení pak určil podle ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona. Přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou za období od 1. září 2006 do 29. srpna 2007 a za toto období žalobu zamítl.
K odvolání žalované proti výroku I. a souvisejícímu výroku III. o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č.j. 3 Co 134/2011 – 113, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením posuzované věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 8. března 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní, konkrétně pak, že řeší právní otázku, která by měla být posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že v rozhodném období bylo třeba použít ustanovení §23 autorského zákona v tehdy platném znění, nikoli Bernskou úmluvu, protože použití této úmluvy by znamenalo porušení principu právní jistoty. Podotýká rovněž, že uvedená úmluva není koncipována jako self-executing mezinárodní smlouva, stejně jako směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, na niž se žalobkyně rovněž odvolává, není právním aktem s přímou vykonatelností. Závěrem pak žalovaná namítá, že její dva hotely v Mariánských Lázních jsou nestátními zdravotnickými zařízeními, v nichž dochází k poskytování lázeňské péče.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně, která upozornila, že žalovaná nesprávně přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení občanského soudního řádu platných do 31. prosince 2012, takže dovolání je vadné. Kromě toho poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím, týkajícím se přednostní aplikace Bernské úmluvy. Dovolací soud k tomu konstatuje, že závěry soudů obou stupňů jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že ustanovení §23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, přináší odchylnou úpravu od shora citované Bernské úmluvy a podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší kolizní přednost (srovnej např. rozsudek ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007, rozsudek ze dne 14. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 4499/2010 nebo usnesení ze dne 27. června 2013, sp.zn. 30 Cdo 1130/2013 - všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Protože odvolací soud z tohoto názoru, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat, vycházel, pak je jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními autorského zákona souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolání žalované není podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalobkyni rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč ve vztahu ke každému z žalobců (§12 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu