ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2334.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2334/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) Mgr. V. K. , b) J. S. , c) Mgr. P. S. , zastoupených JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II 564/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1.072.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 181/2005, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, č. j. 70 Co 42/2014 - 471, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2013, č. j. 10 C 181/2005 – 444, v zamítavém výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každé ze žalobkyň dalších 19.500,- Kč s příslušenstvím, nad rámec soudem prvního stupně přiznaných 204.000,- Kč s příslušenstvím, a ve zbylém rozsahu, tj. do částky 376.500,- Kč s příslušenstvím a částky 472.000,- Kč s příslušenstvím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se uvedených částek domáhaly jako náhrady škody (472.000,- Kč s příslušenstvím) a nemajetkové újmy (600.000,- Kč s příslušenstvím), která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené doby trvání řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobkyň odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Ve vztahu k nároku na náhradu škody dovolatelky uvádějí: „odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky právní, otázky hmotného i procesního, která sice již byla řešena dovolacím soudem, ale tuto věc lze řešit i odlišně“.
Dovolání podle §237 o. s. ř. může být mj. přípustné, „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (tedy odlišně od dosavadní praxe dovolacího soudu, nikoli jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud). Pokud dovolatelky měly výše uvedenou formulací na mysli tento důvod přípustnosti, šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelek) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tak tomu není, dovolání v daném rozsahu neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Námitka žalobkyň, že „nárok na nemajetkovou újmu odvolací soud přiznal až od roku 2007, nikoliv od roku 2001“, není důvodná v situaci, kdy odvolací soud vyšel při stanovení nároku na náhradu nemajetkové újmy z celkové délky řízení od roku 1995, tedy v trvání 17,5 roku. Uvedená námitka žalobkyň se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
V otázce stanovení základní částky pro odškodnění nemajetkové újmy, snížení této částky z důvodu složitosti věci a sdílené újmy se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, proto nemohou vymezené otázky dovolatelek založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Základní částka byla odvolacím soudem stanovena v souladu s bodem VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, (dále jen „Stanovisko“) i v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009.
Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když vzal v úvahu právní složitost věci (vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vč. vypořádání investic, a to způsobem rozdělení nemovitosti dle znaleckého posudku), skutkovou složitost a nutnost provádět velké množství důkazů i složitost procesní (značné množství podání, žaloba pro zmatečnost), viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, nebo bod IV. písm. a/ Stanoviska.
V otázce sdílené újmy posoudil odvolací soud nárok žalobkyň v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, nebo bod V. Stanoviska.
Dovolatelky napadají rozsudek odvolacího soudu rovněž v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tato část dovolání rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu