ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2361.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2361/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné S. SPITZ Kommanditgesellschaft , se sídlem v Linci, Fiedlerstrasse 10, Rakouská republika, zastoupené DDr. Alexanderem Haschem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2628/3A, proti povinnému W. W. , zastoupenému JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, pro 67.588,03 Euro s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 4064/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. ledna 2008, č. j. 20 Co 335/2007-44, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 18. ledna 2008, č. j. 20 Co 335/2007-44, a usnesení Městského soudu v Brně z 1. září 2006, č. j. 69 Nc 4064/2006-4, se ruší a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 1. září 2006, č. j. 69 Nc 4064/2006-4, jímž městský soud prohlásil exekuční titul – rozsudek pro zmeškání vydaný Zemským osudem v Linci dne 20 března 2006, č. j. 5Cg 194/04 f-36 – za vykonatelný na území České republiky, a kterým nařídil na majetek povinného exekuci. Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci je namístě použití Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“), které je aplikovatelné přímo a které má přednost před použitím příslušných vnitrostátních ustanovení upravujících uznání a výkon soudního rozhodnutí. Rozhodnutí vydaná v kterémkoliv ze členských států jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Stane-li se sporným, zda rozhodnutí má být uznáno, může každá strana navrhnout, aby soudní rozhodnutí bylo uznáno. Rozhodnutí se neuzná, jsou-li dány překážky vytýčené ustanovením čl. 34 Nařízení, tedy především tehdy, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se uznání žádá.
O takový případ však podle názoru odvolacího soudu v souzené věci nejde. Článek 34 odst. 1 Nařízení je totiž v rámci evropského justičního prostoru ustanovením, jehož aplikace přichází v úvahu zcela výjimečně (narozdíl od ustanovení o výhradě veřejného pořádku zakotveného v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním). Evropský justiční prostor je budován na principu vzájemné důvěry, nikoli na zásadě inkompatibility jednotlivých právních systémů a právě evropské právo jako takové zastřešuje tyto na první pohled odlišné systémy práva a prostřednictvím Nařízení konkrétně upravuje možnosti, jimiž se lze domoci uznání a výkonu rozhodnutí. Odvolací soud zdůrazňuje, že evropské právo tak činí pomocí konkrétních nástrojů, které se týkají tzv. minimálních procesních standardů. Argumenty povinného tak mohou v konečném důsledku – ukáží-li se pravdivými – nalézt své opodstatnění, nikoliv však v rovině tvrzeného narušení veřejného pořádku České republiky; podřazuje-li povinný své odvolací argumenty pod kategorii „rozporu s veřejným pořádkem České republiky“, případně posouvá-li tyto argumenty do roviny ústavněprávní či do roviny základních lidských práv a svobod, v tomto ohledu mu přisvědčit podle odvolacího soudu nelze.
Podle článku 34 odst. 2 Nařízení se rozhodnutí dále neuzná, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost. V tomto ohledu se již odvolacímu soudu nabízí rozsáhlejší materie ke konkrétnímu přezkoumání. Poněvadž exekučním titulem je rozsudek pro zmeškání, je zjevné, že rozhodnutí bylo vydáno v nepřítomnosti povinného. Odvolací soud zkoumal, zda mu byl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu způsobem umožňujícím mu přípravu na jednání; v tomto směru provedl šetření dotazem na oddělení dožádání městského soudu, přičemž zjistil, že ve věci sp. zn. 5 Cg 194/04 Zemského soudu v Linci bylo povinnému doručeno více než 12 měsíců před vydáním exekučního titulu, konkrétně 20. ledna 2005, celkem 64 písemností včetně návrhu na zahájení řízení. O tom svědčí protokol o úkonu před dožádaným soudem, k němuž se povinný dostavil osobně a při němž se prokázal se cestovním pasem Rakouské republiky. Poněvadž mu bylo doručováno do vlastních rukou u dožádaného soudu, odvolací soud se neztotožňuje s jeho tvrzením, že mu bylo doručeno nesprávně, případně na úložnou adresu.
Podle článku 34 odst. 3 Nařízení se rozhodnutí neuzná, je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se uznání žádá, případně dřívějším rozhodnutím vydaným mezi týmiž stranami pro tentýž nárok (přičemž tyto skutečnosti nejsou v odvolání tvrzeny). Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II, nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72 (článek 35 odst. 1 Nařízení). Podle názoru odvolacího soudu nejsou splněny ani podmínky pro neuznání podle článku 35 odst. 1., jelikož nejde o příslušnost ve věcech pojištění, ve věcech spotřebitelských smluv ani o výlučnou příslušnost, kterou zakládá Nařízení, zatímco, jak plyne z odůvodnění exekučního titulu, předmětem nalézacího řízení v souzené věci byl nárok na náhradu škody z kooperační smlouvy.
Ve smyslu ustanovení článku 41 Nařízení, podle něhož je rozhodnutí vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v čl. 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35, pak odvolací soud provedl důkaz listinami k návrhu na prohlášení exekučního titulu za vykonatelný (nejde tedy o návrh na uznání , jak opakovaně nesprávně uvádí dovolatel) připojenými, tedy písemným vyhotovením k exekuci navrženého rozsudku (čl. 53 odst. 1 Nařízení) a osvědčením pole článků 53 odst. 2 a 54, předloženým na standardním formuláři uvedeném v příloze V. Nařízení, a poté dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je namístě jako věcně správné potvrdit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam mu přisuzuje s odůvodněním, že je v něm posouzena otázka dovolacím soudem dosud (podle jeho názoru) neřešená, totiž zda „nedoručování písemností (včetně meritorního soudního rozhodnutí a předvolání k jednání) v řízení probíhajícím před soudy jiného státu Evropské unie konstituuje zjevný rozpor s veřejným pořádkem České republiky.“ Povinný předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož odvolací soud podle jeho názoru sice „zkonstatoval“, že nejde o rozpor s veřejným pořádkem České republiky, avšak nijak tento svůj závěr nevysvětlil.
S odkazem na nález Ústavního soudu z 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 709/05, povinný zdůraznil, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou nedoručení písemností, zejména k exekuci navrženého rozsudku a předvolání k jednání, v čemž spatřuje jednak porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jednak vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Úspěšně mu bylo doručeno jen jednou, a to 20. ledna 2005 v případě žaloby a několika dalších písemností na adresu jeho skutečného pobytu v B. Ostatní dva pokusy o doručení písemností na (navíc zkomolenou) adresu B. (kde se však nezdržoval a kde ani nebyl hlášen k pobytu) zůstaly neúspěšné. Postupem nalézacího Zemského soudu v Linci, který navíc z protokolu o prvním doručení věděl, že na jinou adresu povinnému doručovat nelze, tak byl porušen princip „rovnosti zbraní“ a povinnému byla znemožněna obrana proti exekučnímu titulu, který byl vydán jako rozsudek pro zmeškání při jednání, o němž povinný nevěděl. Tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, chráněné nejen Listinou, ale i ustanovením článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V závěru dovolání povinný vyjádřil přesvědčení, že uvedené porušení jeho základních práv, a tedy i základních principů právního řádu České republiky, znamená rozpor s veřejným pořádkem a tedy představuje rovněž důvod pro odepření uznání ve smyslu článku 34 bodu 1 Nařízení.
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení článku 44 a přílohy IV. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I) pokud jde o výrok, jímž byl vykonávaný rozsudek rakouského soudu prohlášen za vykonatelný, a podle §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., pokud jde o výrok o nařízení exekuce, je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „argumenty povinného tak mohou v konečném důsledku – ukáží-li se pravdivými – nalézt své opodstatnění, nikoliv však v rovině tvrzeného narušení veřejného pořádku České republiky “, že však „podřazuje-li povinný své odvolací argumenty pod kategorii rozporu s veřejným pořádkem České republiky, případně posouvá-li tyto argumenty do roviny ústavněprávní či do roviny základních lidských práv a svobod, v tomto ohledu mu přisvědčit nelze.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Pojem návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost užitý v bodě 2. článku 34 Nařízení obecně označuje písemnost nebo písemnosti, jejichž řádné a včasné doručení žalovanému umožňuje uplatnit svá práva předtím, než je v odesílajícím státě vydán vykonatelný rozsudek (rozsudek ESD ve věci Hengst Import BV proti Anně Marii Campese, C-474/93). Z toho vyplývá, že taková písemnost musí obsahovat dokument nebo dokumenty (jsou-li svou podstatou navzájem spojeny), které žalovanému umožní porozumět předmětu a důvodům žaloby, jakož i tomu, že probíhá soudní řízení, během něhož může uplatnit svá práva buď tím, že se bude v tomto řízení hájit, nebo tím, že proti rozhodnutí vydanému na základě žaloby podá opravný prostředek (rozsudek ESD ve věci Ingenieurbüro Michael Weiss und Partner GbR proti Industrie- und Handelskammer Berlin, za přítomnosti: Nicholas Grimshaw and Partners Ltd, C-14/07), viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2999.
Z uvedeného plyne, že písemností umožňující žalovanému uplatnit svá práva tím, že se bude hájit v probíhajícím řízení, je právě (i) předvolání jednání, a že písemností umožňující žalovanému uplatnit svá práva tím, že podá opravný prostředek, je právě rozhodnutí (zde rozsudek pro zmeškání). Krajský soud se však odvolací námitkou neúčinnosti doručení právě těchto písemností (č.l. 21) nezabýval a – pokud jde o otázku doručování – veškerou svou pozornost upřel pouze k otázce doručení žaloby, resp. návrhu na zahájení řízení, v důsledku čehož neprovedl povinným v odvolání navržené důkazy ohledně neúčinnosti doručení exekučního titulu a předvolání k jednání; řízení tak zatížil vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (ke které je soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. povinen příhlédnout i když v dovolání uplatněna nebyla), v důsledku níž je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), aniž bylo třeba zabývat se dalšími dovolacími námitkami, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc tomuto soudu podle §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu