ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2379.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2379/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. F. , právně zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 13, proti žalovaným 1) D. B. , zastoupené obecným zmocněncem J. J., a 2) nezletilé K. B. , zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Prachatice, se sídlem v Prachaticích, Velké náměstí 3, o popření otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 5/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2013, č.j. 22 Co 3171/2012-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil usnesením ze dne 19. října 2012, řízení o žalobě, kterou se žalobce M. F. domáhal určení, že není otcem druhé žalované K. B. z první žalované, matky D. B.
Soud prvního stupně ve svém odůvodnění uvedl, že dne 3. října 2011 bylo zahájeno řízení, v němž se žalobce domáhal popření otcovství k druhé žalované, která se narodila z první žalované, matky D. B. Otcovství žalobce bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů dne 1. dubna 2005 v řízení o určení otcovství vedeném u Okresního soudu v Jihlavě. Žaloba na popření otcovství tedy byla podána v době, kdy lhůta žalobce k popření otcovství již uplynula. Z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce uznal své otcovství pod tlakem soudního řízení a pod vlivem tvrzení první žalované, že on je jediným možným otcem druhé žalované, a to přesto, že v době, kdy učinil souhlasné prohlášení, již měl pochybnosti o svém otcovství. Pochybnosti žalobce se následně prohloubily, a proto si nechal na specializovaném pracovišti Generi Biotech, s.r.o. provést testy DNA, z nichž vyplynulo, že otcovství žalobce je vyloučeno. Žalobce následně dne 10. října 2005 podal u Okresního soudu v Jihlavě žalobu na popření otcovství, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 23. srpna 2006, č.j. 21 C 246/2005-15, neboť byla podána po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty podle ustanovení §61 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině (dále jen „zákon o rodině“), která začala běžet ode dne souhlasného prohlášení rodičů. Dne 10. října 2005 žalobce také podal na Nejvyšší státní zastupitelství ČR podnět k podání návrhu na popření otcovství. V přípisu ze dne 14. února 2006, č. j. 1 NZC 298/2005, Nejvyšší státní zastupitelství ČR žalobci sdělilo, že jeho podnětu nevyhoví, neboť nebyla naplněna podmínka zájmu dítěte na popření otcovství.
V žalobě na popření otcovství, která je předmětem tohoto řízení, žalobce tvrdil, že se opírá o nové skutečnosti, ke kterým došlo po vydání shora uvedeného rozsudku. Novou skutečnost spatřoval v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09. Soud prvního stupně v průběhu řízení nařídil provedení znaleckého posudku, z nějž vyplynulo, že otcovství žalobce k druhé žalované je vyloučeno. Soud prvního stupně řízení usnesením č.j. 5 C 5/2012-83, ze dne 19. října 2012 podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „občanský soudní řád“) zastavil, neboť neshledal, že by od vydání předchozího rozhodnutí ve věci nastaly nové skutečnosti, a proto dospěl k názoru, že překážka věci pravomocně rozhodnuté trvá. Citovaný nález Ústavního soudu nepovažoval soud prvního stupně za novou skutečnost ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. 22Co 3171/2012-103, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že v projednávané věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť citovaný nález Ústavního soudu nelze považovat za novou skutečnost, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o. s. ř., neboť dle jeho názoru má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel se totiž domnívá, že by v konkrétních případech, v závislosti na okolnostech neměla být obecnými soudy uplatňována překážka věci pravomocně rozhodnuté tam, kde je znaleckým posudkem prokázáno, že matrikový otec není biologickým otcem dítěte. Dovolatel tedy navrhuje, aby byla jinak posouzena právní otázka aplikace procesní normy, která stanoví překážku věci pravomocně rozsouzené a zcela nedůvodně a nespravedlivě tak brání uplatnění práv nezletilého dítěte i práv matrikového otce, jehož otcovství je vyloučeno. Dovolatel se domnívá, že dosavadní řešení právní otázky dovolacím soudem nastoluje stav, který je v rozporu s ústavně zaručenými lidskými právy a nejlepším zájmem dítěte. Ve svém podání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 9. dubna 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst. 5, §167 odst. 2 a §174 odst.1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
V přezkoumávané věci dovolatel ani nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o naplnění podmínek zakládajících překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř., má však za to, že by „požadavek na nezměnitelnost soudního rozhodnutí měl ustoupit požadavku na účinnou právní obranu“, resp. prosazení biologické reality na úkor právní fikce. Opírá se přitom i o závěr soudu I. stupně, který připustil „prolomení překážky věci pravomocně rozsouzené, jestliže by se k otcovství hlásil jiný muž nebo pokud by zde bylo přání dotčených osob napravit rozpor mezi stavem právním a biologickým“, který má vyplývat z bodu 33, nálezu Pl. ÚS 15/09.
Opírá-li dovolatel tento názor o judikaturu Ústavního soudu pak je třeba uvést, že z bodu 33 takový závěr předně neplyne, neboť jak ve věci posuzované v nálezu nálezu Pl. ÚS 15/09, tak ve věci Kroonová a ostatní proti Nizozemsku, zmiňované v bodu 33. se jednalo o otcovství založené domněnkou otcovství svědčící manželu matky, aniž by zde bylo (dřívější) rozhodnutí soudu o popření otcovství. Jedná se tak o situaci zcela odlišnou jak z hlediska hmotného, tak i procesního práva. Nadto Ústavní soud již dříve vyslovil, že princip právní jistoty, jenž se projevuje mimo jiné zásadou nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, je jedním ze základních principů právního státu. Výjimky může stanovit pouze zákon. Se změnou judikatury však zákon žádné následky, jež by vedly k možnosti věc znovu projednat, nespojuje. Nelze přisvědčit názoru, že překážka rei iudicatae je pouhým formalismem, jenž musí ustoupit domnělým ústavně zaručeným právům stěžovatele. V takovém případě by totiž věc pravomocně rozhodnutá mohla být stále znovu a znovu otevírána pouze na základě tvrzení účastníka, že bylo zasaženo do jeho ústavních práv (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08).
Další argumentace dovolatele se již vztahuje k případnému věcnému posouzení žaloby, které je však s ohledem na shora uvedené vyloučené překážkou věci rozsouzené. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu