ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2399.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2399/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 42, proti žalovaným 1) Ing. L. N., 2) blíže neoznačené M., 3) P. H., zastoupenému Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, a 4) blíže neoznačenému M., o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 39/2014 (12 Nc 3202/2014), o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2013, č.j. 8 Co 900/2013-91, ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2013, č.j. 8 Co 900/2013-96, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce a žalovaní 2) a 4) nemají vzájemné právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaný 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. listopadu 2013, č.j. 8 Co 900/2013-91, ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2013, č.j. 8 Co 900/2013-96, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. září 2013, č.j. 12 Nc 3202/2013-64, kterým bylo výrokem I. odmítnuto podání žalobce ze dne 15. 4. 2013 ve znění doplňujícího podání ze dne 2. 8. 2013 a ze dne 2. 9. 2013 ve vztahu k žalované 2) M. a ve vztahu k žalovanému 4) M., podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř., a to pro neprojednatelnost a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Ostravě shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., podle kterého musí návrh kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popř. rodná čísla účastníků, resp. též jejich zástupců, dále vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Protože žalobce na výzvu soudu vady žaloby týkající se označení žalovaných 2) a 4) neodstranil, trpí žaloba v tomto směru vadami, pro jejichž nedostatek nelze v řízení pokračovat.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal žalobce dne 20. března 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a domnívá se, že rozhodnutí soudu závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla řešena v judikatuře dovolacího soudu. Žalobce má za to, že mu ze strany soudu měla být poskytnuta potřebná součinnost při zjišťování potřebných údajů žalovaných 2) a 4), když pro žalobce samotného jsou tyto informace nedostupné. Žalobce je tak přesvědčen, že odvolací soud pochybil, když usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný 3) a uvedl, že žalobce v dovolání nevyjádřil žádný dovolací důvod. Vzhledem k tomu, že se napadené usnesení odvolacího soudu netýká práv, resp. právního postavení tohoto žalovaného, dovolací soud k tomuto vyjádření nepřihlížel.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci ovšem ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Je přitom třeba zdůraznit, že žalobce ani sám neformuluje a nezdůvodňuje konkrétní otázku hmotného, resp. procesního práva.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu