ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2419.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2419/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 173/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, č. j. 30 Co 1/2014 - 65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2013, č. j. 22 C 173/2012 – 40, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 317.500,- Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky řízení a průtahů v řízení vedeného
u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 112/2007.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Námitka žalobce, že odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění, aniž uvedl, jaké konkrétní důvody ho k tomu vedly, neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud uvedl, které skutečnosti ho vedly k závěru
o nižším významu předmětu řízení pro žalobce, a proto se s obsahem napadeného rozhodnutí míjí, což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutno dospět k závěru o jeho standardním významu. Ani námitky, že odvolací soud měl výši přiznaného zadostiučinění zhodnotit optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ a že měl brát v úvahu existenci vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť odvolací soud uvedeným způsobem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu postupoval.
Námitka žalobce, že využívání opravných prostředků nemůže jít k tíži žalobce z hlediska prodloužení délky řízení, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když vzal skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, v úvahu v rámci posuzování kritéria složitosti řízení podle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010).
Námitka, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalovanou a soudní aktivismus v tomto směru je porušením práva na rovnost zbraní, se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, když žalovaná v řízení tvrdila, že řízení má pro žalobce nižší význam. Navržení důkazů k prokázání této skutečnosti ze strany žalované nebylo třeba, neboť skutečnosti, ze kterých odvolací soud při posouzení významu předmětu řízení vycházel, zjistil soud prvního stupně ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 19 C 112/2007, který jako důkaz k prokázání průběhu posuzovaného řízení navrhl žalobce.
Námitka, že nižší význam řízení pro žalobce nelze vyvozovat z účasti nebo neúčasti žalobce u soudního jednání, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť rovněž ona směřuje do otázky, na jejímž vyřešení napadený rozsudek nezávisí, když odvolací soud při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce nevzal neúčast žalobce u soudních jednání v úvahu.
Otázku, zda přiznané zadostiučinění může být po zohlednění všech kritérií podle ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk nižší než 50 % základní částky za celkovou délku řízení, odvolací soud nevyřešil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Námitka, že je nutno poskytnout zadostiučinění v rozsahu, jaký by považoval za dostatečný Evropský soud pro lidská práva, přípustnost dovolání založit nemůže, když jakékoli obecné úvahy o poměru mezi zadostiučinění přiznaném podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a mezi tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat Evropský soud pro lidská práva, jsou liché, neboť Stanovisko z judikatury Evropského soudu pro lidská práva důsledně vychází (srov. část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
Ve zbylém rozsahu dovolání žalobce trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny
a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.), když žalobce pro ostatní svoje námitky řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedl-li žalobce obecně, že se odvolací soud „odchýlil od závěrů a praxe Nejvyššího soudu“, nelze to považovat za dostatečné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť není zřejmé, od které konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Ani odkazy na rozpor s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nebo Ústavního soudu v tomto směru nejsou relevantní, když přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích již opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13. Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“ Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)ʻ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu