ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2518.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2518/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. P. , b) D. P. , c) J. P. , a d) M. P. , všem zastoupeným Mgr. Ivou Derychovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Boženy Němcové 1495/2, proti žalované P. B. , zastoupené JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 201/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 Co 483/2013-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 Co 483/2013-224, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 29. dubna 2013, č. j. 15 C 201/2009-197, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 15 C 201/2009-197, určil, že „zůstavitel V. P., zemřelý dne 31. 12. 2011, ke dni svého úmrtí byl rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovitostí a žalobkyně M. P. je rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, a to budovy č. p., způsob využití rodinný dům na pozemku p. č. st. 43, zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území V., jak jsou tyto nemovitostí zapsány u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov, na LV č. 231 pro Katastrální území a obec V., okres P., tedy každý k id. ½ nemovitostí“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, a sp. zn. 29 Odo 1070/2006) uzavřel, že kupní smlouva ze dne 4. června 2008, uzavřená mezi původními vlastníky předmětných nemovitostí – V. a M. P. jako prodávajícími a žalovanou jako kupující – jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť prodávající (původní žalobci) v době uzavření smlouvy měli zákaz dispozice s uvedenými nemovitostmi; pokud tedy přesto uzavřeli tuto smlouvu, zákaz porušili a kupní smlouva je tak absolutně neplatná. Nedůvodnou pak shledal argumentaci žalované o platnosti v převodní smlouvě sjednané odkládací podmínky, jež řešila právě otázku exekucí postižených nemovitostí.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 Co 483/2013-224, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl k správnému (shora již vyloženému) závěru, že předmětná kupní smlouva je dle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Soud prvního stupně se rovněž správně vypořádal s obranou žalované, která tvrdila, že kupní smlouva je platná, neboť v ní byla mezi smluvními stranami sjednána odkládací podmínka, podle které smlouva nabyla účinnosti až poté, co byly exekuce zastaveny pro jejich vyplacení, k čemuž došlo dne 5. června 2008, přičemž návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy byl podán až po zastavení exekucí, když právní účinky vkladu nastaly ke dni 9. června 2008. Soud prvního stupně také správně uvedl, že odkládací podmínka je pouze vedlejším ustanovením k právnímu úkonu, přičemž pokud právní úkon není platný, nemůže samostatně platit odkládací podmínka. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, který správně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 23 Cdo 4537/2011.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Namítá, že formalistický výklad obou rozhodujících soudů nerespektoval vůli smluvních stran, která nesměřovala k porušení ustanovení zákona a rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí. V době trvání zákazu převodu vlastnictví na jinou osobu nebyl učiněn žádný úkon, který by vlastnictví k nemovitým věcem převedl. Naopak, smluvní strany si výslovně sjednaly, že k převedení vlastnictví může dojít až po pominutí důvodů (probíhající exekuce) obsažených v odkládací podmínce. Je tedy evidentní, že smluvní strany neučinily nic, co by zapříčinilo neplatnost předmětné kupní smlouvy a neobstojí tedy ani argument, že vedlejší ustanovení smlouvy o odkládací podmínce v neplatné smlouvě je taktéž neplatné. Právní posouzení dané věci oběma soudy proto nelze akceptovat. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání se zcela ztotožnili právním posouzením věci odvolacím soudem v jeho napadeném rozsudku a navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení uplatněného nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kdy současně přihlédl k čl. II bodům 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodům 2 a 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky, v němž je uplatněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Při posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel (vycházely) z právního názoru prezentovaného např. v (již soudem prvního stupně odkazovaném) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1070/2006 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v němž se uvádí: „již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal [§335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Tento právní závěr se pak plně prosadí i z pohledu výkladu ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu, jde-li o důsledek jednání, které je v rozporu se zákonným zákazem dispozice s majetkem. Úvaha dovolatelky, podle které byla část kupní ceny za prodej sporných nemovitostí použita na úhradu exekučně vymáhané pohledávky, je pak pro posouzení (ne)platnosti právního úkonu podle §44 odst. 7 exekučního řádu právně nevýznamná.“
Ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně v této věci ovšem Nejvyšší soud se znovu zabýval problematikou posuzování účinků tzv. generálního inhibitoria ve smyslu tehdy platného §44 odst. 7 exekučního řádu a ve velkém senátě (občanskoprávního a obchodního kolegia) přijal dne 9. března 2011 pod sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 rozsudek (jenž byl následně publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84/2011), v němž zaujal právní názor (korigující dosavadní judikaturu dovolacího soudu), že je-li zastavena exekuce, aniž jí byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem ve smyslu §44 odst. 7 ex. ř. ve znění účinném do 31. října 2009, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné.
Pokud odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zaujal(y) odlišný právní názor, než který učinil velký senát Nejvyššího soudu v posledně označeném rozhodnutí, nelze rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) považovat za věcně správné(á).
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil l dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu