ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2519.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2519/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. A. P., Ph.D. , zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalovaným 1) Mgr. I. T. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, a 2) TT invest a. s., se sídlem v Praze 4, Krumlovská 530, identifikační číslo osoby 27191869, zastoupené JUDr. Josefem Burketem, advokátem se sídlem v Praze 6, Vaníčkova 315/7, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 216/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 19 Co 482/2013-279, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.232,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.232,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Burketa, advokáta se sídlem v Praze 6, Vaníčkova 315/7.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 20 C 216/2011-238, zamítl jednak žalobu (primární petit), jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem označené bytové jednotky a spoluvlastníkem s předmětným podílem specifikovaného domu, a podílovým spoluvlastníkem předmětného pozemku (dále již „bytová jednotka“), dále zamítl (eventuální petit) žalobu o určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny předmětné bytové jednotky a spoluvlastníkem s předmětným podílem na označené budově a pozemku, zamítl rovněž žalobu o určení neplatnosti označené smlouvy o převodu spoluvlastnictví bytové jednotky (výroky I. a II.), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na neplatnost obou převodních smluv, které uzavřel žalobce a žalovaná 1) s žalovanou 2), žalobce není vlastníkem ani podílovým spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky, přičemž z toho důvodu nemohlo být ani vyhověno žalobě o určení neplatnosti předmětné převodní smlouvy (ve znění žalobcem zformulovaného žalobního petitu) „uzavřené mezi 2. žalovaným jako prodávajícím a žalobcem a 1. žalovanou jako kupujícími, a to v té části, kterou se druhý žalovaný pokusil na 1. žalovanou převést spoluvlastnické právo“ k předmětné bytové jednotce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 19 Co 482/2013-279, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Uzavřel, že ve smlouvě ze dne 18. června 2008 projevil žalobce a žalovaná 1) vůli koupit bytovou jednotku do podílového spoluvlastnictví a žalovaná 2) vůli jim bytovou jednotku jako celek do podílového spoluvlastnictví prodat. Vzhledem k tomu, že smlouva je ve vztahu k žalované 1) absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s devizovým zákonem, přičemž z obsahu smlouvy, z okolností, za nichž byla uzavřena, z účelu, k němuž měla sloužit a z vůle všech smluvních stran vyplývá, že tuto část smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu (§41a obč. zák.), je smlouva neplatná jako celek. Žalobce se tedy nestal výlučným vlastníkem, ale ani podílovým spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky, v důsledku čehož nemohl být procesně úspěšný s podanými určovacími žalobami.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem (byť je obšírně koncipované), není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jak bude zřejmé z odůvodnění níže) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, odvolací soud při posuzování právně rozhodných otázek z oblasti hmotného a procesního práva (z pohledu posuzování přípustnosti dovolání) se nedopustil žádného pochybení, vycházel-li při meritorním rozhodování ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle žalobního tvrzení k uzavření předmětných převodních smluv došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. března 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Jak ovšem vyplývá z obsahu podaného dovolání, dovolatel převážnou část své dovolací argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání – jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. – posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání.
Otázka dovolatelem namítané konverze právního úkonu (předmětné převodní smlouvy) ve smyslu §41a obč. zák. byla již řešena ve sporu mezi žalobcem a žalovanou 1) v souběžně vedené věci u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 53/2011, v níž se žalobce podanou žalobou domáhá vyklizení žalované 1) z předmětné bytové jednotky. V uvedeném řízení se Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. března 2014, č. j. 30 Cdo 531/2014-201, ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 29 Co 313/2012-179, ohledně nemožnosti konverze předmětného právního úkonu. Uvedl mj., že „Vzhledem k tomu, že předmětem převodu byly spoluvlastnické podíly k bytové jednotce, tedy k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, bylo ve smyslu tehdy platné civilní úpravy (roz. podle obč. zák. č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) nezbytné takový právní úkon učinit písemně (srov. §46 odst. 1 obč. zák.). Jestliže v daném případě z předmětné kupní smlouvy vyplývalo, že dovolatel kupuje pouze předmětný spoluvlastnický podíl na uvedené bytové jednotce, na společných částech předmětné budovy, jakož i předmětný spoluvlastnický podíl na označených pozemcích, pak úvahy o případné aplikaci §41a odst. 1 obč. zák....se zde neuplatní, a to pro absenci písemného právního úkonu, z nějž by bylo lze – v intencích výkladového pravidla ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. – takový projev vůle (dotčených smluvních stran) dovodit, což není případ dovolatele. Přitom odkaz dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 4082/2008 (na který dovolatel odkazuje i v tomto dovolání) je pro skutkové poměry dané věci nepoužitelný, neboť písemným projevem vůle účastníků, která – jak již bylo zdůrazněno – v daném případě směřovala k nabytí (pouze) spoluvlastnictví k bytové jednotce, nikoliv k jejímu výlučnému vlastnictví dovolatelem.“
Rovněž ani z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, obsahujícího právní názor, že „smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou za výše popsaného skutkového stavu mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů“ , nelze dohledat judikatorní podklad pro dovolatelem tvrzenou právní konstrukci týkající se konverze odvolacím soudem posuzovaného právního úkonu.
Nedůvodná je rovněž právní argumentace dovolatele stran částečné neplatnosti jím uzavřené převodní smlouvy s žalovanou 2). Ve shora označeném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 531/2014, dovolací soud připomenul, že již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1993, byl vyložen a odůvodněn právní názor, že je-li do jedné listiny pojato více právních úkonů, je třeba z hlediska §35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba zjistit. Připomenut byl též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96 (in Právní rozhledy č. 6/1998), ve kterém byl vyloženo, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženého důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou či vícestranného právního úkonu sledovali. Nejvyšší soud také poukázal na svůj rozsudek ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, ve kterém bylo judikováno, že otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák. je třeba se zabývat i tehdy, jestliže do jedné listiny (jako tomu bylo v této věci) bylo pojato více právních úkonů. A dále, že je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojmout jako jeden celek. Odkazuje-li dovolatel v řešení této otázky na další v dovolání označená rozhodnutí dovolacího, nelze z napadeného rozhodnutí vyvodit, že by se odvolací soud v řešení otázky neplatnosti převodních smluv, včetně použití interpretačních zásad dle §35 odst. 2 obč. zák., od této judikatury odchýlil.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky možné aplikace §41 obč. zák. vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy se důsledně zabýval otázkou, jaká byla vůle jednajících účastníků při uzavření předmětných převodních smluv. Dospěl-li poté odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k jednoznačnému závěru, že projev vůle účastníků těchto smluv směřoval k prodeji bytové jednotky (pouze) do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 1), pak nelze v takto odvolacím soudem učiněném právním posouzením věci, vzhledem ke skutkovému stavu věci, jak byl zjištěn provedeným dokazováním, spatřovat žádné aplikační pochybení. Přitom sama okolnost, že dovolatel s tímto právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a brojí proti němu podaným dovoláním, pochopitelně přípustnost dovolání nezakládá.
Za právně relevantní – z pohledu posuzování přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. – nelze pokládat ani dovolací argumentaci, že dovolatel nebyl odvolacím soudem, resp. oběma soudy „řádně, srozumitelně a konkrétně poučen podle §118a odst. 1 až 4 o. s. ř., když...došlo jenom k velice nesrozumitelnému, tj. formálnímu a alibistickému poučení.“
Ani námitka podjatosti předsedkyně odvolacího senátu není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 532/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003. Touto námitkou se proto dovolací soudu nemohl zabývat.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelem a žalovanou 1) bylo rozhodnuto ve smyslu §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání dovolatele bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované 1) (která se k podanému dovolání písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované 1/ advokátem) účelně vynaložené náklady žalované 1) sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6 (sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní hodnoty 2.641.938,- Kč, tj. z ceny předmětné bytové jednotky, jak byla vyjádřena v žalobou dotčených převodních smlouvách ze dne 18. června 2008 – k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, nebo ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01anebo usnesení téhož soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 18.900,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 4.032,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 23.232,- Kč.
Z týchž důvodů, ze stejného základu a na základě aplikace cit. právních norem byla rovněž žalované 2) přiznána náhrada nákladů řízení v celkové částce 23.232,- Kč vůči dovolateli.
Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaným 1) a 2) je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokátů, kteří žalované 1) a 2) v tomto dovolacím řízení zastupovali (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu