ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2542.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2542/2014-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně VÚN-AQUAHOLDING s. r. o., se sídlem v Praze, Lisabonská 4, IČO 25020609, zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 165.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 179/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 16 Co 42/2014-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, č. j. 10 C 179/2012-33, zastavil řízení co do částky 85.938,- Kč (výrok I.), co do zbývající částky 79.062,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobkyně směřující proti výroku II. a III. rozsudku odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 165.000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Řízení, v němž žalobkyně vystupovala jako žalovaná a jehož předmětem bylo plnění ze smlouvy o dílo, vedené u Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a u Vrchního soudu v Praze (dále jen „posuzované řízení“) trvalo 11 let a 6 měsíců, kdy u Okresního soudu v Teplicích řízení probíhalo 8 let do doby, než tamní soud vyslovil svou věcnou nepříslušnost. Posuzované řízení skončilo uzavřením soudního smíru před Vrchním soudem v Praze.
V rámci mimosoudního vyrovnání žalovaná žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 85.938,- Kč, z toho důvodu vzala žalobkyně ohledně poskytnuté částky žalobu zpět.
Soud prvního stupně se podrobně zabýval průběhem posuzovaného řízení a dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Při určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyšel soud prvního stupně z kritérií vyplývajících z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a stanovenou základní částku přizpůsobil okolnostem posuzovaného řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni náleží jako přiměřené zadostiučinění částka 157.500 Kč, kdy tuto částku následně snížil o 30 % z důvodu skutkové i právní složitosti věci, o 10% z důvodu projednávání návrhu žalobkyně (žalované v posuzovaném řízení) na osvobození od soudních poplatků na třech soudních instancích a o 10% z důvodu jednání žalobkyně, které k průtahům v řízení přispělo (žalobkyně dvakrát neúspěšně vznesla námitku místní nepříslušnosti soudu, podala neúplný vzájemný návrh, opakovaně žádala o odročení jednání). Řízení nebylo řízením, u nějž by se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva předpokládal zvýšený význam pro účastníka řízení, přičemž žalobkyně zvýšený význam řízení ani netvrdila. Z uvedených důvodů soud vypočtenou částku snížil o 50%, žalobkyně by tak měla nárok na zadostiučinění ve výši 78.750,- Kč. V rámci mimosoudního vyrovnání však žalovaná poskytla žalobkyni zadostiučinění přesahující částku, jež by byla přiznána soudem prvního stupně, a žaloba proto byla zamítnuta.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K námitkám žalobkyně uvedl, že řízení bylo skutkově a právně složité, neboť soud prováděl rozsáhlé dokazování vyžadující vypracování znaleckého posudku a výslechy řady svědků. Žalobkyně (žalovaná v posuzovaném řízení) navrhla k započtení svoji pohledávku, přičemž k návrhu na započtení připojila 140 listinných důkazů. Za situace, kdy soud posuzoval předběžnou otázku platnosti smlouvy o dílo, lze spor ze smlouvy o dílo rovněž hodnotit jako právně složitější. Soud musel vyzývat žalobkyni k odstranění vad vzájemného návrhu, po určitou dobu soudního řízení se tak musel zabývat dvěma samostatnými nároky, což rovněž přispělo ke složitosti věci. Délka řízení byla prodlužována o dobu řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků před další instancí. Dovolání proti rozhodnutí nebylo odmítnuto pro nedoložení plné moci, nýbrž pro nepřípustnost podaného dovolání. Řízení tak probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Správný je rovněž závěr o jednání poškozené, která tak přispěla k průtahům řízení – jen v období od zahájení řízení do konce roku 2006 podala dvě žádosti o odročení jednání; v říjnu 2005 soud zjišťoval přítomnost jednatele žalobkyně v místě soudu, ten však odpověděl až v r. 2006; soud následně nařídil jednání na termín, který jednatel uvedl, ten však přesto požádal o odročení jednání. Nedůvodná je rovněž námitka, že žalobkyni nelze přičítat k tíži neúspěšně vznesenou námitku místní nepříslušnosti, když žalobkyně nebyla právně zastoupena a domnívala se, že se změnou jejího sídla došlo ke změně místní příslušnosti. Soud prvního stupně rovněž srozumitelně odůvodnil, proč daný typ řízení nepovažoval za řízení se zvýšeným významem pro žalobkyni. Odvolací soud ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění dále odkázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž plyne, že není opodstatněného důvodu, aby částka poskytovaného zadostiučinění převyšovala výši peněžitého nároku, který byl předmětem posuzovaného řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dle tvrzení dovolatelky odvolací soud nesprávně právně vyložil právní normu týkající se posouzení kritérií vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení a následně tato kritéria na skutkový stav nesprávně aplikoval, což vedlo k nesprávnému posouzení jednotlivých snížení zadostiučinění. Dovolatelka namítá:
a) Odvolací soud nesprávně právně zhodnotil složitost řízení, navíc dostatečně nevysvětlil, v čem spatřuje rozsáhlost dokazování. Rozsáhlost dokazování spočívala pouze v postupu soudu, který nařizoval krátká jednání, při kterých moc toho neprojednal a musel jednání opět odročit. Nelze paušalizovat složitost a rozsáhlost dokazování v tom, že jsou voláni svědci a je vypracován znalecký posudek, neboť v každém řízení jsou slyšeni svědci a v každém druhém řízení se nařizuje znalecký posudek. Nejednalo se ani o právně složitou věc, neboť šlo o plnění ze smlouvy o dílo. U těchto typů sporů soud vždy řeší, zda smlouva byla platná či nikoli, přičemž takové řešení není zvláště náročné. Při hodnocení složitosti řízení nelze přihlížet k tomu, že v řízení byl uplatněn protinávrh, neboť tím se soud v posuzovaném řízení nezabýval. Jen z výzvy k odstranění vad protinávrhu nelze dovodit, že by se soud protinávrhem zabýval, neboť výzva je generována účastníku řízení automaticky.
b) Skutečnost, že řízení o osvobození od soudních poplatků mělo vliv na celkovou dobu řízení, nemůže jít k tíži žalobkyně, která délku tohoto řízení neovlivní. Toto řízení nevykazuje žádnou složitost. Je rozhodováno vyšším soudním úředníkem a bez nařízení jednání, tudíž řízení není časově náročné. Řízení o dovolání nelze kvalifikovaně za řízení považovat, pokud dovolání bylo odmítnuto.
c) Okolnost, že jednatel žalobkyně na výzvu soudu učiněnou v říjnu 2005 ohledně zjištění jeho přítomnosti reagoval až v roce 2006, nelze považovat za prodlevu na straně žalobkyně, když žalobkyni bylo v říjnu telefonicky sděleno, že do konce roku 2005 nemá soud pro nařízení jednání prostor.
d) Průtahy vzniklé v souvislosti s dvakrát vznesenou námitkou místní nepříslušnosti rovněž nelze přičítat žalobkyni, neboť je věcí organizace státu, jak rychle se s touto námitkou vypořádá, když zdůvodnění takového zamítavého rozhodnutí nezabere příliš mnoho času.
e) Odvolací soud nesprávně hodnotil význam řízení pro dovolatelku. Význam řízení nelze paušalizovat podle typů dle judikatury ESLP. Pro každého účastníka řízení má spor jiný význam, přičemž soudy nižších stupňů význam řízení pro dovolatelku nezjišťovaly.
f) Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3370/2011 je nepřípadný. Uvedené rozhodnutí nezamezuje poskytnutí zadostiučinění vyšší, než byla původní žalovaná částka. Naopak uvádí, že pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčí některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Tyto podmínky byly v posuzovaném řízení naplněny.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu za správný, plně se ztotožňuje s uvedenými právními závěry a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se dovolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Z dovolání je zřejmé, že dovolatelka brojí proti výši přiznaného zadostiučinění, resp. způsobu jak byla posuzována zákonná kritéria a jejich přiznaná výše. Dovolatelkou vymezené dovolací důvody však nepředstavují otázky, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, ani otázky, jež jsou rozhodovány rozdílně, dosud rozhodovány nebyly nebo mají být posouzeny jinak.
Otázkou zvyšování a snižování základní částky přiměřeného odškodnění se Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. V rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, uvedl, že posouzení této otázky je dle kritérií §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %).
Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ve vztahu ke kritériu složitosti řízení uvedl, že „je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).“ Odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry, pokud při posuzování kritéria složitosti řízení zohlednil počet vyslýchaný svědků a nutnost zpracovat znalecký posudek. Rovněž odvolací soud nijak nepochybil, když z hlediska složitosti právního posouzení věci zohlednil nutnost zabývat se otázkou platnosti smlouvy o dílo. Z hlediska procesní složitosti odvolací soud správně přihlédl i k té okolnosti, že ve věci byl podán vzájemný návrh, což k procesní složitosti věci přispělo, ač se soud meritorně tímto návrhem pro vady podání nezabýval. Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že výzva k odstranění vad podání je „generována automaticky“, tudíž k prodloužení délky řízení z tohoto důvodu nedochází. Naopak, jak dovolací soud ve výše citovaném Stanovisku uvedl, srozumitelnost podání účastníků je pro posouzení procesní složitosti řízení významná.
Rovněž snížení zadostiučinění z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Četnost opravných prostředků zakládá procesní složitost řízení, a to i v případě, kdy opravné prostředky účastník uplatňuje proti rozhodnutím procesním. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, od nějž se měl odvolací soud dle dovolatelky odchýlit, uvedl, že „nelze přičítat k tíži orgánům veřejné moci prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dostál Vladimír proti České republice, ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, odst. 220), zejména v případě, jde-li o návrhy, opravné prostředky a námitky nedůvodné.“ Uvedené platí i v případě, kdy dovolání je jako nepřípustné odmítnuto, neboť i v tomto případě musela být věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí a Nejvyšší soud se musel zabývat otázkou přípustnosti dovolání, tudíž nepochybně došlo k prodloužení délky řízení.
Odvolací soud dále postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, když snížil zadostiučinění z důvodu chování poškozené. Námitka dovolatelky výše uvedená pod písm. c) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jednak dovolatelka touto námitkou míří do skutkových zjištění, jednak z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by pouze na této okolnosti bylo snížení zadostiučinění postaveno, když soudy nižších stupňů při posouzení kritéria chování poškozené přihlédly zejména k tomu, že řízení muselo být na návrh poškozené několikrát odročeno, dvakrát byla neúspěšně vznesena námitka místní nepříslušnosti a byl podán neúplný vzájemný návrh. Jak již bylo uvedeno výše, nutnost reagovat na zjevně nedůvodné námitky účastníků nelze přičítat k tíži státu.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu ohledně významu předmětu řízení pro dovolatelku. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že „zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje.“ Odvolací soud se nijak neodchýlil od uvedeného závěru, uvedl-li, že posuzované řízení nebylo řízením, pro něž by platila uvedená domněnka zvýšeného významu pro dovolatelku, přičemž dovolatelka zvýšený význam řízení netvrdila.
Rovněž odkaz odvolacího soudu na závěr ohledně výše zadostiučinění uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, je zcela přiléhavým, když předmětem posuzovaného řízení bylo peněžité plnění.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se nikterak neodchýlil od závěrů uvedených v dovolatelkou označených rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; naopak napadané rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu