ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.259.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 259/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné VFS Financial Services Czech Republic s.r.o., se sídlem v Říčanech u Prahy, Čestlice, Obchodní 109, identifikační číslo osoby 27116867, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, proti povinnému J. Š. , za účasti manželky povinného Š. Š. , oba zastoupeni JUDr. Věrou Vyčichlovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Žižkova 852, pro částku 325.362,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 EXE 18/2012, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 10. října 2012, č.j. 12 Co 376/2012-53, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11. dubna 2012, č.j. 24 EXE 18/2012-32, jímž okresní soud zamítl návrh povinného a jeho manželky na částečné zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že podmínky ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. pro částečné zastavení exekuce (ve vztahu k manželce povinného) splněny nejsou, jelikož pohledávka vymáhaná v předmětném řízení vznikla sice pouze povinnému (směnka, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, byla vystavena 20. srpna 2007 se splatností ke dni 22. března 2011), avšak za trvání manželství (uzavřeného 2. června 1990). Předmětné nemovitosti, které sice již nejsou součástí společného jmění manželů, se však pro účely exekuce za společný majetek považují, neboť v době vzniku vymáhané pohledávky do společného jmění manželů patřily a do výlučného vlastnictví manželky povinného přešly teprve po zúžení společného jmění manželů v důsledku rozhodnutí soudu a na základě smlouvy o jeho vypořádání.
V dovolání jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětlují, v čem (v řešení které právní otázky) by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci a existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti, které sice již nejsou součástí společného jmění manželů, se však pro účely exekuce za společný majetek považují, neboť v době vzniku vymáhané pohledávky do společného jmění manželů patřily.
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinní sice napadenému rozhodnutí přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe, naopak rozhodnutí je v plném souladu s doslovným zněním ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s.ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu