ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2843.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2843/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 262.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 192/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 20 Co 26/2014 - 169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 26 C 192/2011 – 130, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 262.500,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Škoda měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů státu v trestním řízení, vedeném proti komplementářům Joint Invest Action k. s., čímž mělo být zmařeno uplatnění jeho nároku na náhradu škody proti těmto osobám.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Podle napadeného rozsudku odvolacího soudu nárok na náhradu škody, způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), (resp. zákona č. 58/1969 Sb. účinného do 15. 5. 1998) je nárokem subsidiárního charakteru. Nárok žalobce nebyl promlčen, protože bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání komplementářů nebylo řádně zahájeno, se běh promlčecí doby u nároku poškozených na náhradu škody podle §112 obč. zák. jeho řádným uplatněním v trestním řízení zastavil.
Žalobce v dovolání namítá, že „zmaření možnosti uplatnění nároku jedním ze zákonných způsobů, nemůže znamenat při existenci jiného zákonného způsobu vyloučení příčinné souvislosti jednání, které k takovému zmaření vedlo“. K tomu dodává, že k promlčení jeho nároku na náhradu škody nepochybně došlo. Dále argumentuje finanční náročností uplatňování nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení a sníženou vymahatelností nároku na náhradu škody po mnoha letech.
Námitky žalobce byly Nejvyšším soudem již vyřešeny v rozsudku ze dne
4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání
s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. i v situaci, kdy bylo toto trestní stíhání skončeno odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 tr. ř. Uvedené ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly případně vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí
i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu
s právem a v jeho mezích.
V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči (ve vztahu k žalobci) škůdcům nebylo provedeno v souladu
s platnými právními předpisy a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému
v adhezním řízení.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním náhledem aprobovaným Ústavním soudem, že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby. Ustanovení §112 obč. zák. zde i podle Ústavního soudu působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Ani další argumentace žalobce (finanční náročnost, snížená vymahatelnost) nepřiměla Nejvyšší soud, aby se od své dosavadní konstantní judikatury odchýlil, a proto Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné (§237 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze
v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu