ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2879.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2879/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému Cooperativa Ceramica d´Imola , se sídlem v Imole, Via Vittorio Veneto 13, Italská republika, zastoupenému Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 476/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013 , č. j. 61 Co 102/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Michala Doležala, advokáta se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9.
Odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2012, č. j. 11 C 476/2011-82, zamítl žalobu o vyloučení věci (bytu) z exekuce, a to jednotky č. 1599/15 v domě na adrese B., na pozemku parc. č. 3705, s označeným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku parc. č. 3705, jak je popsáno ve výroku rozsudku (výrok I). Současně žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 9600,- Kč k rukám jeho advokáta (výrok II). Po zjištění, že závazek manžela žalobkyně vznikl v manželství, které dosud trvá, že Okresní soud Plzeň - město následně rozsudkem ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 13 C 31/2001 (pravomocným k 7. 6. 2001), zúžil společné jmění žalobkyně a jejího manžela (dále též jen „SJM“) až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, dne 10. 10. 2001 manželé uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění, podle níž se výlučným nájemcem předmětného družstevního bytu stala žalobkyně, a že dne 11. 11. 2003 byla sjednána smlouva o převodu tohoto družstevního bytu do vlastnictví žalobkyně oproti úhradě částky nesplaceného investičního úvěru připadající na převáděnou jednotku, okresní soud uzavřel, že majetková práva vážící se k členství v družstvu a k nájemnímu bytu nebyla po zúžení SJM vypořádána (pro nedostatky v obsahu dohody o vypořádání SJM), takže v době uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu zůstalo členství v družstvu i nájemní vztah k bytu nadále zachován oběma manželům. Uzavřelo-li tedy družstvo smlouvu o převodu družstevního bytu pouze se žalobkyní, ač byt měl být převeden podle zákona o vlastnictví bytů do vlastnictví obou manželů, je tato smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Žalobkyně se tudíž nemohla stát výlučným vlastníkem daného bytu a není aktivně legitimována k podání vylučovací žaloby.
Současně okresní soud uvedl, že žaloba by nebyla úspěšná ani v případě, že by akceptoval dohodu o vypořádání SJM, podle níž se žalobkyně stala výlučným členem družstva a nájemcem předmětného bytu, protože takovou dohodou by došlo ke zmenšení majetku manžela žalobkyně (ke zkrácení práv věřitelů), pročež by taková dohoda byla vůči věřitelům relativně bezúčinná (§150 odst. 2 obč. zák.).
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že dohoda uzavřená mezi žalobkyní a povinným o vypořádání SJM je platná (čímž se přiklonil k úvaze uvedené v závěru odůvodnění rozsudku okresního soudu). Pokud po právní moci rozsudku, jímž bylo společné jmění žalobkyně a povinného Josefa Martínka zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, uzavřely tyto osoby dohodu o vypořádání SJM, má odvolací soud za to, že veškeré věci tam uvedené byly touto dohodou vypořádány. V dohodě je jednoznačně stanoveno, které věci (movité či nemovité) kdo z manželů nabude, a dohodu nečiní neplatnou ani skutečnost, že se v ní neuvádí, zda jeden z manželů je povinen druhému na vypořádání něco plnit (popř. že nikdo nebude druhému nic hradit). Není-li takové ujednání, lze logickým a gramatickým výkladem dovodit, že vůlí stran nebylo sjednat další plnění (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. j. 22 Cdo 3822/2010-242). Pokud se týká samotného nájmu družstevního bytu, ten je v dohodě specifikován s tím, že výlučným nájemcem se stává I. M. Tedy ani z tohoto důvodu není podle odvolacího soudu dohoda neplatná. Dále odvolací soud s odkazem nerozhodnutí R 85/2005 uzavřel, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, protože vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů, avšak ještě před zúžením zákonem stanoveného rozsahu SJM.
Odvolací soud dále uzavřel, že ustanovení §262a o. s. ř. výslovně hovoří o zúžení SJM smlouvou, avšak zákonný rozsah SJM může být zúžen až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti i rozhodnutím soudu podle §148 odst. 1 a 2 obč. zák. Vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí soudu ve svých důsledcích nahrazuje smlouvu manželů, kterou by mohli uzavřít podle §143a odst. 1 obč. zák., lze ustanovení §262a o. s. ř. analogicky uplatnit rovněž v případě, že zákonem stanovený rozsah SJM byl zúžen pravomocným rozhodnutím soudu.
Odvolací soud rovněž přihlédl k §150 odst. 2 obč. zák., podle něhož nesmí být dohodou manželů o vypořádání SJM dotčena práva věřitele (na uspokojení pohledávky z majetku patřícího do SJM). Jestliže věřitel takové právo měl před uzavřením dohody o vypořádání SJM, má právo vymoci pohledávku i z majetku patřícího původně do SJM a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka. Je bez významu, bylo-li SJM vypořádáno podle zásad uvedených v §149 odst. 2, 3 obč. zák. Přestože předmětem dohody o vypořádání SJM bylo původně nájemní právo k předmětnému bytu, lze za situace, kdy manželství žalobkyně a povinného stále trvá, dovodit, že kdyby k uzavření dohody nedošlo a členství v bytovém družstvu by bylo zachováno oběma účastníkům, měl by původní vlastník bytu povinnost převést předmětnou bytovou jednotku na oba manžele, kteří by ji nabyli do společného jmění. Žalovaný by měl tedy možnost se z tohoto majetku uspokojit. I kdyby v době vzniku závazku povinného neměla žalobkyně a povinný byt ve vlastnictví, pak by i tak bylo možno uspokojit pohledávku realizací práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (tržní hodnotou členského podílu, jejíž výši lze postavit na roveň hodnoty bytu již převedeného do vlastnictví). Ustanovení §262a o. s. ř. jasně stanoví, k jakým dohodám nelze přihlížet, ať již byly uzavřeny z jakýchkoli pohnutek. Rozhodné je, aby věřitel věděl o takové dohodě již v okamžiku vzniku pohledávky, což však v projednávané věci nebylo, poněvadž žalobkyně a povinný uzavřeli dohodu o vypořádání SJM až poté. Hradila-li žalobkyně ze svých výlučných prostředků kupní cenu převáděné bytové jednotky, mohla tato skutečnost mít následky pouze ve vztahu k jejímu manželovi, nikoli vůči jeho věřiteli. Ustanovení §262a o. s. ř. umožňuje věřiteli uspokojit se z celého majetku v SJM, nikoliv jen z adekvátní části připadající na jednoho manžela.
Žalobkyně v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že přípustnost dovolání je dána tím, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek práva, které a) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a b) mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval §262a o. s. ř., ačkoliv měl vycházet z §42 zákona 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“). Žalobkyně si je vědoma dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 370/2009 ze dne 30. listopadu 2010, a sp. zn. 20 Cdo 432/2010, ze dne 17. února 2010, dospěl k závěru, že za majetek patřící do SJM se považuje i ten majetek, který netvoří součást jejich společného jmění jen proto, že byl zúžen zákonem stanovený rozsah SJM, a to bez ohledu na to, zda k zúžení SJM došlo smlouvou anebo rozhodnutím soudu. Nejvyšší soud dovodil, že je nutná analogická aplikace právní úpravy týkající se zúžení SJM smlouvou i na zúžení SJM rozhodnutím soudu. Tento právní názor senátu 20 Cdo Nejvyššího soudu považuje žalobkyně za nesprávný. Uvedla, že zákonodárce vycházel ze dvou možných způsobů zúžení SJM, když stanovil v §262a o. s. ř. a §42 ex. řádu, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely výkonu rozhodnutí /exekuce/ považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanový rozsah SJM. Dále uvedla, že bytovou jednotku nabyla až po právní moci rozhodnutí soudu o zúžení SJM, a to na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 11. 11. 2003 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 8. 4. 2004. Proto je z povahy věci vyloučeno, aby byla bytová jednotka ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela. Výkladem §262a o. s. ř. a §42 ex. řádu nikdy není možné dojít k závěru, že se za součást SJM považuje něco, co jí před zúžením SJM nikdy nebylo. Touto právní otázkou se podle dovolatelky Nejvyšší soud dosud nezabýval. Argumentaci odvolacího soudu ohledně neúčinnosti dohody o vypořádání SJM ze dne 10. 10. 2001 považuje dovolatelka za irelevantní a má za to, že dohodou nemohla být práva věřitelů ve smyslu §150 odst. 2 obč. zák. dotčena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a bytovou jednotku vyloučil z exekuce, popř. aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, příp. mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak. Přitom oponuje závěru, který Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil při své judikatorní činnosti a na němž nemá důvod cokoli měnit (srov. například jeho rozhodnutí ze dne 17. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 370/2009, ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3699/2011), a sice, že došlo-li ke zúžení SJM rozhodnutím soudu až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti (§148 odst. 1, 2 obč. zák.), lze na tuto situaci analogicky vztáhnout ustanovení §262a o. s. ř. (přičemž pro exekuční řízení je stejné pravidlo obsaženo v §42 ex. řádu), podle něhož se pro účely výkonu rozhodnuti (exekuce) považuje za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že zákonem stanovený rozsah SJM byl zúžen. Takto ustálená rozhodovací praxe vychází ze skutečnosti, že rozhodnutím soudu o zúžení SJM dochází k modifikaci rozsahu SJM stanoveného v §143 obč. zák. (k vyloučení věcí, které by jinak tvořily SJM) a ve svých důsledcích nahrazuje smlouvu manželů, kterou by mohli uzavřít podle §143a odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud se již mnohokrát zabýval i situacemi, kdy žalobce nabyl věc, jež má být z výkonu rozhodnutí (z exekuce) vyloučena, teprve poté, co SJM bylo zúženo rozhodnutím soudu (srov. jeho rozsudek uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či například rozsudek ze dne 17. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3699/2011). Ve světle jeho judikatury neobstojí názor dovolatelky, že zásadně nelze za součást SJM považovat něco, co jí před zúžením SJM nebylo (resp. bylo získáno teprve poté), tím spíše tvrzení, že tuto problematiku dovolací soud dosud neřešil.
Dovolatelka dále, aniž by zpochybnila závěr odvolacího soudu o platnosti dohody o vypořádání SJM, uzavřené mezi žalobkyní a jejím manželem dne 10. 10. 2001 (a aniž by jej tak učinila předmětem dovolacího přezkumu, k tomu ale srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 3621/2011 , podle něhož za trvání manželství nelze zrušit společný nájem družstevního bytu), prosazuje názor, že touto dohodou nemohla být práva věřitelů dotčena. Nejvyšší soud při své judikatorní činnosti již dříve konstatoval, že dohoda o vypořádání SJM se ve smyslu §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil (srov. např. usnesení ze dne 26. března 2013, sp. zn. 20 Cdo 1947/2012). Právě o takovou dohodu se jedná i v souzené věci, neboť kdyby této dohody nebylo, náleželo by vlastnické právo k exekucí postiženému bytu i manželu žalobkyně (povinnému).
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně odkázal na §262a odst. 1 a 2 o. s. ř., ačkoliv měl vycházet z (obsahově shodného) ustanovení §42 odst. 1 a 2 ex. řádu, nejedná se o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (§237 o. s. ř.), neboť odkazem na správné ustanovení by soud nedospěl k odlišnému závěru.
Protože závěry odvolacího soudu vytýkané dovolatelkou jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 poslední věta o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu