ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2884.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2884/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. T. , b) L. Ž. , a c) J. P. , zastoupených JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti žalovaným 1) J. J. , a 2) Ing. M. J. , zastoupeným JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, 1. máje 1136, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 6 Co 2667/2007-1046, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 6 C 882/2000-541, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastníkem (v žalobě) specifikovaných pozemků byl ke dni své smrti, tj. k 1. dubnu 2001, V. Ž., naposledy bytem v Č. Soud s ohledem na provedené důkazy dospěl k závěru, že posledně jmenovaný předmětnou kupní smlouvu neuzavřel v duševní poruše, takže uvedený právní úkon nebyl shledán dle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný. Soud prvního stupně nedospěl ani k závěru, že by uvedený právní úkon byl neplatný ve smyslu §37 odst. 1 či §39 obč. zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. července 2009, č. j. 6 Co 2667/2007-748, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl předmětné určovací žalobě.
K odvolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 30 Cdo 5226/2009-781 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která učinil z jím provedeného důkazu – revizního znaleckého posudku Psychiatrické léčebny v Bohnicích (dále též „Ústav“). Odvolací soud přitom Ústavem učiněné závěry přijal, aniž by při rozhodování přihlédl k dalším okolnostem a (především) aniž by se důsledně zaměřil na obsahovou stránku Ústavem přijatých závěrů z hlediska toho, z jakých zjištění tyto odborné závěry vycházely a jak byly Ústavem v posudku (z)formulovány. Dovolací soud zdůraznil, že závěry znaleckého posudku především musejí mít oporu v podkladových materiálech. Soud jistěže nezkoumá a nezabývá se vlastním odborným posouzením předmětu znaleckého posouzení, ale zpracovaný posudek podrobuje (důslednému) hodnocení z hlediska toho, zda má podklad v obsahu nálezu (dílčích zjištění), zda přihlíží ke všem významným skutečnostem, zda je souladný či naopak je v rozporu s výsledky ostatních důkazů, zda je postaven na zásadách logického myšlení. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo. Tím, že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na zjištěních učiněných výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí Ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele duševními poruchami bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě) předpokládáno, a ponechal předmětem dokazování další důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně učinil skutková zjištění, případně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v odvolacím řízení zopakovány ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., shledal dovolací soud výsledky takto odvolacím soudem provedené důkazní verifikace postižené vadným (nelogickým) postupem.
Odvolací soud po zopakování důkazů vydal dne 15. října 2012, pod č. j. 6 Co 2667/2007-9333, další svůj rozsudek, jímž opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané určovací žalobě zcela vyhověl. Rovněž i tento rozsudek byl k dovolání žalovaných rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, č. j. 30 Cdo 1743/2013, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu skutkový stav v dané věci se nezměnil ani poté, co Ústav zpracoval dne 13. srpna 2002 „Doplněk k ústavnímu reviznímu znaleckému posudku.“ Tento „doplněk“ je svým obsahem jakousi „obhajobou“ Ústavem již učiněného závěru o duševní poruše posuzovaného v inkriminovaný den uzavření kupní smlouvy, aniž by takto opětovně zdůrazněný odborný závěr měl (v posudku, resp. jeho „doplňku“) dohledatelnou věcnou a logickou spojitost se skutkovými zjištěními (ve vazbě na záznamy ve zdravotní dokumentaci posuzovaného či na jiné právně relevantní informace). Nic takového ovšem ve zmíněném „doplňku“ dohledat nelze. Nejvyšší soud uzavřel, že vycházel-li proto odvolací soud při hodnocení důkazů primárně ze znaleckého posudku Ústavu a jeho „doplňku“ (učinil z něj pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění), který zatěžoval (ve vztahu k učiněnému odbornému závěru o duševní poruše posuzovaného) zmíněný skutkový deficit, tak se dovolatelům (žalovaným) podařilo osvědčit jimi uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Nejvyšší soud konečně odkázal na svůj rozsudek ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, ve kterém vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posudku přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. Závěrem uzavřel, že jestliže v posuzovaném případě Ústavem přijaté závěry v posudku nemají oporu ve skutkovém nálezu, neboť ten se sestává z výčtu okolností, jež z věcného a logického hlediska nemohly tvořit podklad pro jejich odborné posouzení (posuzováno výhradně z hlediska určitosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti podaného odborného textu za užití logických metod při jeho interpretaci), pak je nasnadě, že předpoklady pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. na takto odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci splněny nebyly.
Odvolací soud posléze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 6 Co 2667/2007-1046, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé dle §219 o. s. ř. potvrdil. Své rozhodnutí postavil mj. na těchto závěrech:
„V řízení bylo nesporné, že dne 20. 10. 2000 byla uzavřena mezi prodávajícím V. Ž. a kupujícími žalovanými kupní smlouva, kterou žalovaní nabyli vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným ve výroku a také je zřejmé, že V. T. chtěla nemovitost prodat, pouze nesouhlasila s výší kupní ceny 150.000,- Kč, kterou nabízela strana žalovaná. Svědci, kteří byli soudem vyslechnuti, hodnotili V. Ž. jako normální osobu a jeho ošetřující lékař MUDr. N. jeho zdravotní stav označil jako obvyklý jeho věku a nemocem s tím, že byl omezenější ve svých funkcích, což však neznamená, že by nebyl orientován v běžném životě. Také svědkyně D., která prováděla ověření podpisu V. Ž. ve smlouvě 20. 10. 2000, potvrdila, že se jí tohoto dne jevil jako normální, měla pocit, že smlouvu uzavřel vědomě a svobodně. V průběhu přípravy ověření těchto podpisů se V. Ž. s J. J. a J. K. bavili o prodeji nemovitosti podle kupní smlouvy. Svědkyně K., poštovní doručovatelka, která poslední dva roky jeho života byla s V. Ž. v kontaktu při doručování pravidelné korespondence, uvedla, že před smrtí mu byla poukázána částka 150.000,- Kč, kterou odmítl přijmout s tím, že mu to dcera zakázala. Lze rovněž odkázat na znalce MUDr. Chromého, který uvedl, že je nutno odlišovat jednak povahové zvláštnosti V. Ž. a jednak jeho duševní schopnosti. Ani posudek Ústavu nepřinesl pro rozhodnutí zásadní význam z důvodu, že stižení zůstavitele duševní poruchou bylo předpokládáno a ‚doplněk‘ je svým obsahem podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR jakousi ‚obhajobou‘ Ústavem již učiněného závěru o duševní poruše posuzovaného. Proto další dokazování (další znalecký posudek) je nadbytečné. Odvolací soud uzavírá, že posudek Ústavu duševní poruchu V. Ž. spíše předpokládá, než zjišťuje. S ohledem na nemožnost zjištění jednoznačného závěru znaleckého posudku nelze vyvodit, že V. Ž. by dne 20. 10. 2000 jednal v duševní poruše, čímž tedy nedošlo k naplnění ust. §38 odst. 2 obč. zák. tak, aby kupní smlouva uzavřená toho dne byla neplatná pro duševní poruchu V. Ž.“ Odvolací soud ani neshledal neplatnost předmětné kupní smlouvy z důvodu, že by kolidovala s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1, resp. §39 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítají, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a dále, že právní otázka hmotného práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (k dovolací argumentaci viz poznámky níže). Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle žalobního tvrzení k právnímu úkonu posuzované osoby, jenž měl být učiněn v duševní poruše, mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. listopadu 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, žalobci převážnou část své dovolací argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (srov. čl. III, str. 14 a 15 dovolání), ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání – jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. Pak tedy k této dovolací argumentaci, jako bezcenné, nelze vůbec přihlížet.
V žalobci nadnesených procesních otázkách není nijak konkretizováno, v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodování dovolacího soudu. Žalobci totiž i na tomto úseku vedou (z pohledu přípustnosti dovolání) bezcennou polemiku s odvolacím soudem, v jakém rozsahu měl odvolací soud provést dokazování za účelem zjištění skutkového stavu, případně mu vytýkají, že „nejdříve favorizoval znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice a jeho doplněk, ale po opakovaném vrácení věci kasačními rozsudky dovolacího soudu, již rezignoval na další dokazování znaleckým posudkem s tím, že je (další dokazování) nadbytečné. Rozpory již soud neřešil a ze stejných skutkových zjištění zcela změnil právní názor a primárně vyšel pouze ze zmanipulovaných či přinejmenším závadějících svědectví A. D. a J. K., které nadřadil odborným znaleckým zjištěním prof. MUDr. K. Chromého, CSc., MUDr. P. Churana a znalců Ústavu MUDr. H. Drástové a MUDr. R. Krombholze.“ Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud postupoval zcela v souladu s §132 o. s. ř. a v tomto směru se nedopustil (z hlediska výkladu a aplikace §132 o. s. ř.) žádného pochybení, které by snad mohlo z hlediska řešení otázky procesního práva naplnit závěr o kolizi s judikaturou dovolacího soudu, či snad vyústit v závěr o dosud takto neřešené procesní otázce. Nesouhlasí-li žalobci se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s jeho hodnocením provedených důkazů, tak je třeba ve shodě s již shora uvedeným uzavřít, že se jedná o nepřípustnou polemiku, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek).
S přihlédnutím k řečenému pak není zřejmé, v jakém konkrétním směru (z hlediska řešení konkrétní právní otázky) mělo dojít ze strany obou soudů – jak tvrdí žalobci – k pochybení tím, že „Oba nalézací soudy tak jednaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. S IV (s. 459), R 14/1977, R 3/1979, č. j. 30 Cdo 352/2009, č. j. 30 Cdo 3614/2009, ale též s judikaturou Ústavního soudu ČR např. nález II. ÚS 28/96, ale i s judikaturou odvolacích soudů, např. rozsudek KS v Brně č. j. 16 Co 68/96.“ Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, případně poukazuje-li na tvrzené vady řízení, jež ovšem z pohledu vymezení v dovolání nemohou podle dovolacího soudu založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavují (žádná z nich) řešení (zde) procesních otázek odvolacím soudem za podmínek definovaných v §237 o. s. ř., nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání.
Nedůvodná je rovněž dovolací argumentace žalobců, že se odvolací soud (řádně) nezabýval otázkou, zda případné jednání žalovaných nekoliduje s dobrými mravy. Již soud prvního stupně se touto otázkou zabýval, přičemž nedospěl k závěru, že by z tohoto důvodu byla předmětná kupní smlouva (absolutně) neplatná. Touto otázkou se rovněž zabýval i odvolací soud, který na podkladě dokazování uzavřel, že „nelze vyvodit, že by žalovaní hodlali uzavřít kupní smlouvu s úmyslem, aby byla v neprospěch žalobce a tedy v rozporu s dobrými mravy.“ Odvolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém dovolací soud vysvětlil, že obecně platí a je samozřejmostí, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní), zejména, jde-li o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu §39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.
Neshledal-li odvolací soud, že v daném případě žalovaní v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy jednali v rozporu s dobrými mravy, pak s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu nebyl ani důvod k úvaze o přisouzení lichevního charakteru posuzované převodní smlouvě, jak je lichevní smlouva definována např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
Dovolací argumentace pod bodem III. na str. 18 postrádá relevantní vymezení dovolacího důvodu ve vztahu k §237 o. s. ř., a to s poukazem na takto řešenou otázku odvolacím soudem v jeho napadeném rozsudku, to vše též s ohledem na formulaci žalobního petitu. Jestliže dovolací argumentace tyto relevantní informace neobsahuje a v uvedeném směru zákonem předepsaným způsobem neprecizuje dovolací důvod, pak stěží lze od Nejvyššího soudu – s přihlédnutím k nastavené procesní úpravě dovolání – očekávat, aby za dovolatele tyto souvislosti jakkoli vyjasňoval. Proto lze i tuto dovolací argumentaci z pohledu posuzování přípustnosti dovolání považovat rovněž za zcela bezcennou.
Ani dovolací argumentace pod bodem IV. na str. 18 neobsahuje relevantní vymezení dovolacího důvodu z hlediska řešení příslušné otázky či otázek procesního práva, při kterém se odvolací soud snad měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo se měl dostat do kolize s právním názorem, který zaujal Ústavní soud v některém ze svých nálezů, jenž měl být pro obecné soudy ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. I zde je třeba na adresu žalobců poznamenat, že pouhá polemika s právním názorem odvolacího soudu bez dalšího nezakládá přípustnost dovolání. Lze přitom odkázat na aktuální usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (publikovaném na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud mj. vyložil, že „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i a to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Nad rámec popsaného lze ovšem (ve stručnosti shrnuto s ohledem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) uzavřít, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Jinými slovy řečeno, meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění učiněných na podkladě korektního procesního postupu v procesu důkazní verifikace, jenž nebyl (z pohledu hodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo) zatížen zjevnou nelogičností, výkladovou svévolí, či procesním formalismem [samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013], a umožňoval odvolacímu soudu přijmout právní závěr o platnosti posuzované převodní smlouvy.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak důsledkem aplikace §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalovaným v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly a proto zde nebyly splněny podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu