ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2921.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2921/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy a škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012, č. j. 44 Co 376/2011-76, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s přísl., a co do částky 1,320.000,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení celkové částky ve výši 1,410.000,- Kč s přísl., sestávající z náhrady škody ve výši 14.600,- Kč, coby nákladů vynaložených na nápravu nesprávného úředního postupu podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a ve výši 29.200,- Kč za uplatnění nároku u žalované v rámci předběžného projednání, a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 337/96, ve výši 1,366.200,- Kč, vše s úrokem z prodlení.
Žalovaná v rámci mimosoudního projednání věci vyplatila žalobci částku 90.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 27. 12. 1996, kdy žalobce podal žalobu o náhradu mzdy ve výši 28.000,- Kč s přísl. proti žalované České poště s.p., o.z. První jednání ve věci se konalo dne 7. 4. 1998, dne 15. 9. 1998 vzal žalobce částečně žalobu zpět, a dne 22. 11. 2007 byl soudem prvního stupně vynesen zamítavý rozsudek, z části bylo řízení zastaveno. V průběhu řízení byla vyslýchána řada svědků, byl ustanoven znalec, žalobce několikrát změnil právního zástupce a vznesl námitku podjatosti proti rozhodující soudkyni. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2009, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2011 odmítl. Usnesení nabylo právní moci dne 17. 1. 2011. Žalobce podal v dubnu 2007 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, která je evidována pod č. 16043/04. Žalobce si stěžoval na průtahy v posuzovaném řízení, a tyto byly ze strany Krajského soudu v Brně i ze strany Městského soudu v Brně shledány za oprávněné.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Pokud jde o celkovou délku řízení, je třeba vzít v úvahu i délku řízení dovolacího, posuzované řízení tedy trvalo od 27. 12. 1996 do 17. 1. 2011, tj. 14 let a 2 měsíce. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že řízení skončilo až odmítnutím jeho ústavní stížnosti, a to proto, že jeho podání k Ústavnímu soudu mělo zásadní vady, pro které Ústavní soud podání žalobce „odmítl“. Tento úsek řízení proto neměl pro konečný výsledek řízení žádný význam. Pokud jde o hodnocení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), jedná se dle odvolacího soudu o standardní případ odškodnění, nebylo možno konstatovat, že by se jednalo o řízení po skutkové či právní stránce příliš složité, že by žalobce zapříčinil svým chováním jeho průtahy (i když určité obstrukce z jeho strany lze zaznamenat ohledně ustanovení zástupce), pokud žalobce činil úkony k odstranění průtahů, pak tyto nebyly ze strany soudu seznatelné, významným faktorem při hodnocené celé věci pak byl postup soudu - jeho nečinnost, kdy mezi jednotlivými úkony bylo možno seznat i roční průtahy. Na druhou stranu ale třeba konstatovat, že v řízení se nejednalo o klasický pracovněprávní spor týkající se např. neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, ale jednalo se pouze o mzdový nárok v nepodstatné výši, který se navíc ukázal jako neodůvodněný, takže význam sporu pro žalobce lze hodnotit jako nepatrný. Odvolací soud vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž do celkové délky řízení započetl i délku řízení dovolacího, a dospěl k celkové částce ve výši 195.000,- Kč, ze které odečetl 15.000,- Kč za odvolací řízení. Z hlediska jednotlivých kritérií by mohlo být uvažováno se snížením např. o 20% s ohledem na malý význam řízení pro žalobce, ale naopak se zvýšením o 20% s ohledem na reálně zjištěnou nepřiměřenou délku řízení. Délku kompenzačního řízení, která by mohla ovlivnit výši přiznaného zadostiučinění, pak nelze označit za nepřiměřenou, když před soudy dvou stupňů trvala pouze 2 roky a 1 měsíc. Odvolací soud se dále zabýval nárokem na náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k ESLP a na náhradu nákladů spojených s předžalobním uplatněním nároku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázky zásadního právního významu v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Za otázky zásadního právního významu považuje dovolatel následující závěry odvolacího soudu:
1) Jelikož soud prvního stupně nepřihlédl k řízení dovolacímu, je nutno jeho závěry částečně opravit tak, že posuzované řízení netrvalo 13 let, ale 14 let a 2 měsíce, odvolací soud však odečetl 15.000,- Kč za odvolací řízení. Krácení výše přiměřeného zadostiučinění považuje dovolatel za rozporné se Stanoviskem, neboť to připouští krácení jen pro první dva roky řízení.
2) Řízení neskončilo až odmítnutím ústavní stížnosti žalobce, neboť jeho podání bylo odmítnuto pro zásadní vady a tento úsek řízení tak neměl pro konečný výsledek žádný význam. Dle dovolatele však skutečnost, že podaná ústavní stížnost měla vady, nic nemění na tom, že i doba řízení před Ústavním soudem měla být započítána do celkové doby řízení.
3) Nelze přisvědčit námitkám žalobce, že soud prvního stupně nezhodnotil všechna kriteria pro stanovení výše náhrady, nebo že je vyhodnotil nesprávně. Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu vytýká dovolatel vadu řízení, že odvolací soud reagoval na jeho námitky pouze obecně, a nevyjádřil se vůbec k argumentu, že nelze využít snížení o 45% oproti judikatuře ESLP.
4) Pokud žalobce činil úkony k odstranění průtahů, tyto nebyly ze strany soudu seznatelné. Dovolatel naopak uvádí, že využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení mu mělo být připočteno k dobru, o podaných stížnostech na průtahy v řízení pak musela mít povědomí minimálně soudkyně rozhodující v posuzovaném řízení, nota bene byla-li za ně postihována.
5) V řízení se nejednalo o klasický pracovněprávní spor, ale pouze o mzdový nárok v nepodstatné výši, takže význam sporu pro žalobce lze hodnotit jako nepatrný. Dělení pracovněprávních sporů na „klasické“ a „ostatní“ odvolacím soudem považuje dovolatel za nesprávné, a celkově je tak hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného nesouladné s judikaturou dovolacího soudu.
6) Délku kompenzačního řízení nelze označit za nepřiměřenou. Dle dovolatele však měl odvolací soud vzít za začátek odškodňovacího řízení podání stížnosti k ESLP dne 27. 4. 2004, dále žalobce uplatnil nárok u žalované dne 19. 4. 2007, podanou žalobu však vzal zpět, a nově uplatnil nárok u Ministerstva spravedlnosti dne 21. 4. 2010. Celý tento průběh odškodňovacího řízení měl proto odvolací soud vzít v potaz.
Dovolatel navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jádrem podaného dovolání jsou námitky žalobce směřující proti nesprávné aplikaci jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, podle nějž soudy postupují při úvaze o přiměřené výši finančního zadostiučinění.
Námitka dovolatele spočívající v tvrzení, že odvolací soud neoprávněně pokrátil přiznanou výši zadostiučinění o 15.000,- Kč z důvodu, že v posuzované věci probíhalo i odvolací řízení, by mohla být shledána důvodnou, pokud by Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že se jedná o pouhou písařskou chybu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud pod bodem IV. Stanoviska připustil možnost, že v rámci hodnocení kriteria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b\ OdpŠk) lze zohlednit i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, pakliže počet stupňů soudní soustavy svědčí o složitosti věci. Uvedené hledisko však lze vzít v potaz zpravidla tehdy, byla-li věc rozhodována na třech a více stupních soudní soustavy, tj. v řízení dovolacím a případně v řízení o ústavní stížnosti, neboť s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení. Uvedené kriterium nelze automaticky aplikovat již na řízení odvolací, neboť to je běžnou součástí většiny soudních řízení. Dovolací soud však v posuzované věci dospěl k závěru, že v odůvodnění odvolacího soudu došlo spíše k písařské chybě, neboť z celkového vyznění druhého odstavce na str. 4 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud uvažoval o délce dovolacího řízení, a tudíž i jeho závěr o snížení 15.000,- Kč se vztahuje nejspíše k řízení dovolacímu. Takový závěr je pak vyzněním zcela v souladu s výše uvedenými závěry Stanoviska, přitom lze poukázat i na to, že šlo o snížení o pouhých 7,7% oproti základní částce odškodnění, což je vzhledem k okolnostem případu částka zcela odpovídající.
Druhá dovolatelem položená otázka směřuje k hodnocení kriteria celkové délky řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), neboť odvolací soud nezapočetl do celkové délky řízení i dobu „řízení o ústavní stížnosti“, lépe řečeno dobu, než došlo k odložení návrhu na zahájení řízení u Ústavního soudu. Pro řešení této otázky shledal Nejvyšší soud dovolání přípustné, neboť v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda do celkové doby řízení lze započíst i dobu, než dojde k odložení návrhu na zahájení řízení u Ústavního soudu.
Nejvyšší soud v části III. Stanoviska ve vztahu ke skončení řízení uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné, tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 25 Cdo 5017/2008). Nejvyšší soud v odůvodnění Stanoviska odkázal na rozhodnutí ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Volf proti České republice , stížnost č. 70847/01, a na rozhodnutí ESLP ze dne 15. 6. 2004 ve věci Houfová proti České republice , stížnost č. 58178/00, přičemž v obou případech bylo řízení skončeno odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Důvodem pro započtení délky dovolacího řízení a řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že nelze předem odhadnout, jak tato řízení dopadnou, a proto nelze ani předem určit, zda nedojde ke zrušení předchozích rozhodnutí. Z toho důvodu argument zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemůže být relevantní.
V posuzované věci se však jednalo o procesně odlišnou situaci, neboť Ústavní soud pouze přípisem ze dne 29. 3. 2011 podání žalobce odložil podle §41 písm. a) zákona č. 182/1991 Sb., o Ústavním soudu, tj. z důvodu, že podání podle obsahu zjevně není návrhem na zahájení řízení, neboť v něm stěžovatel pouze kladl otázku, zda „může senát soudu změnit vyhlášením rozsudku žalobu“, a nikoliv odmítl, jak nepřesně uvádí odvolací soud. Odložení podání je procesním úkonem, kterým se nerozhoduje o věci samé, ve svém důsledku se jím pouze určuje, že podání navrhovatele nevyvolá žádné právní důsledky podle zákona o Ústavním soudu. V důsledku odložení podání platí, že řízení vůbec nebylo zahájeno, i když se s podáním do jeho odložení jako s návrhem nakládalo. Jde o podání, u kterých hodnocení obsahu vůbec nepřichází do úvahy, neboť jejich obsah nesplňuje předpoklady pro hodnocení podle čl. 87 odst. 1 Ústavy (blíže srov. Jan Filip, CSc., Pavel Holländer, Vojtěch Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, 2. vydání. Praha: 2007, s. 196-198). Pakliže odložení podání ve své podstatě znamená, že řízení u Ústavního soudu nebylo vůbec zahájeno, nelze uvažovat ani o tom, že by tento procesní postup mohl mít vliv na dosavadní výsledek řízení, a proto ani není třeba tuto dobu přičítat do celkové délky řízení.
Dovolateli je naopak třeba přisvědčit v otázce hodnocení kriteria §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, tj. v tom, zda měl odvolací soud přihlédnout k tomu, zda žalobce využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona, shledány oprávněnými. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
Odvolací soud ke snaze žalobce odstranit průtahy v řízení uvedl, že „tyto nebyly ze strany soudu seznatelné, žalobce ho o nich neinformoval“. Soud prvního stupně naopak na str. 7 odůvodnění uvedl, že „Z korespondence, kterou vedl žalobce s ministrem spravedlnosti v roce 2001, s předsedkyní Nejvyššího soudu ČR v roce 2001, s předsedkyní Městského soudu v Brně a místopředsedou Městského soudu v Brně v roce 2003, dále s Úřadem vlády ČR konkrétně s předsedou vlády v roce 2003, s Ministrem spravedlnosti v roce 2003 a s Krajským soudem v Brně v roce 2003 a v roce 2005 soud zjistil, že žalobce si stěžoval na průtahy v řízení, tyto průtahy byly ze strany Krajského soudu v Brně i ze strany Městského soudu v Brně shledány za oprávněné.“ Odvolací soud tedy pochybil, pokud dospěl k jinému závěru o skutkovém stavu věci, aniž by zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy (§213 odst. 2 o. s. ř.). V důsledku toho pak chybí v rozhodnutí odvolacího soudu úvaha o tom, zda došlo ke zvětšení újmy žalobce, jestliže v posuzovaném řízení docházelo k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Dovolací soud přitom považuje za vhodné zdůraznit, že relevanci může mít využití jen takových prostředků, které jsou skutečně způsobilé odstranit průtahy v řízení. Mezi tyto prostředky lze zařadit zejména stížnosti podané podle §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, předsedovi soudu nebo návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona. Možnost podat stížnost na průtahy v řízení poskytovalo i ustanovení §26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, jež byl účinný do 31. 3. 2002. V tomto ohledu je třeba přihlédnout zejména ke stížnostem, které adresoval žalobce v roce 2003 a 2005 předsedkyni Městského soudu v Brně, a ke sdělení místopředsedy Krajského soudu v Brně z roku 2003 a 2006, jakož i ke sdělení místopředsedy Městského soudu v Brně z roku 2005, v nichž byly konstatovány průtahy v posuzovaném řízení, a stížnosti žalobce byly tedy hodnoceny jako důvodné. Právní posouzení nároku žalobce co do zohlednění aktivity žalobce směřující k odstranění průtahů v řízení se proto jeví jako ne zcela přiléhavé skutkovému stavu věci.
Dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení věci i v hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk). Odvolací soud k tomuto uvedl, že se „nejednalo o klasický pracovněprávní spor týkající se např. neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, ale jednalo se pouze o mzdový nárok v nepodstatné výši“. Nejvyšší soud v části IV. Stanoviska k významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že některým řízením je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost, a mezi taková řízení patří i pracovně právní spory, tedy spory týkající se práv zaměstnanců na mzdu či na náhradu mzdy (k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2004, ve věci Jírů proti České republice , stížnost č. 65195/01). Spory vyplývající z pracovněprávních vztahů mají typově závažnější dopad do profesního i soukromého života účastníků a zpravidla též znamenají zásadní zásah do jejich hmotného zabezpečení. V posuzovaném řízení se sice nejednalo o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, ale o žalobu na neoprávněné krácení mzdy, jednalo se však stále o spor týkající se práva zaměstnance na mzdu, jinými slovy řečeno, jednalo se o potencionální zásah do práva zaměstnance na jeho hmotné zabezpečení, a proto nelze dospět k závěru, že by význam řízení pro žalobce v této věci byl nižší oproti „běžným“ pracovněprávním sporům. Uvedený závěr nebrání tomu, aby soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění případně zohlednil, o jako částku se spor vedl (viz dále). Závěr odvolacího soudu o tom, že význam předmětu řízení by mohl být pro žalobce nižší, odůvodněný pouze tím, že se nejednalo o „klasický“ pracovněprávní spor, tedy není zcela přiléhavý.
Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda lze za počátek tzv. kompenzačního řízení považovat podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, pakliže ji žalobce podal před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., který zakotvil možnost žádat odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení na vnitrostátní úrovni. Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska připustil, že v případech, kdy došlo či dochází k nepřiměřené délce samotného řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle §31a odst. 3 zákona, lze k návrhu poškozeného zadostiučinění za nemateriální újmu přiměřeně zvýšit. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 41/2012, pak Nejvyšší soud uvedl, že ve výši zadostiučinění by mělo být zohledněno i to, že postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., předcházelo podání stížnosti k ESLP, která nebyla věcně vyřízena a žalobkyně byla odkázána na vnitrostátní prostředky nápravy. Je tedy zřejmé, že neměl-li poškozený v době, kdy docházelo k průtahům v řízení, účinný prostředek nápravy na vnitrostátní úrovni, měl by soud rozhodující o výši přiměřeného zadostiučinění tuto skutečnost zohlednit při úvaze o celkové výši zadostiučinění.
Dovolací soud však nemůže souhlasit s názorem dovolatele, že i délka řízení před Evropským soudem pro lidská práva by měla být započítána do celkové délky kompenzačního řízení, které probíhá na vnitrostátní úrovni na základě zákona č. 82/1998 Sb. Tzv. kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle §14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §15 odst. 2 OdpŠk). Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. Do délky kompenzačního řízení však nelze započíst délku řízení před ESLP, neboť tuto nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, nejedná se o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní. Skutečnost, že poškozený podal před účinností zákona č. 160/2006 Sb. stížnost k ESLP lze zohlednit toliko samostatně, jak bylo uvedeno výše. V posuzovaném případě nelze do délky kompenzačního řízení zahrnout ani délku předchozího kompenzačního řízení, které skončilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby žalobcem. Zpětvzetí žaloby je procesní úkon účastníka řízení, který je plně v jeho dispozici, a bylo proto jen na něm, zda vyčká konečného rozhodnutí ve věci či nikoliv. Skutečnost, že posuzované řízení nebylo v době prvního uplatnění nároku pravomocně skončeno, na věci ničeho nemění, neboť poškozený se může domáhat i odškodnění za dosud neskončené řízení, a v takovém případě jsou soudy povinny vyjít ze stavu řízení v době jeho vyhlášení (srov. pátou právní větu Stanoviska a §154 odst. 1 o. s. ř.). Pokud by žalobce pokračoval v původně zahájeném kompenzačním řízení, pak by jistě bylo možné tuto část řízení vzít v úvahu. Posouzení délky kompenzačního řízení odvolacím soudem je proto správné.
Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, že se nezabýval námitkou nepoužitelnosti tolerance ESLP vedoucí ke snížení odškodnění na 45 %. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, k tomuto uvedl, že „od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi českých soudů v otázkách výkladu §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a odst. 3 OdpŠk shora zmíněným Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) Evropský soud, liché.“ Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přitom nevyplývá, že by o snížení zadostiučinění oproti judikatuře ESLP uvažoval.
Přes všechny shora uvedené výtky vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je výrokově věcně správné, jinými slovy řečeno, dovolací soud neshledal, že by přisouzená výše zadostiučinění byla zcela zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého “zadostiučinění poskytované podle §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3151/2012, ve kterém šlo o nárok na zaplacení mzdy za práci přesčas).
V posuzovaném případě šlo o žalobu na neoprávněné krácení mzdy, o které soudy rozhodovaly po zjevně nepřiměřenou dobu (14 let a 2 měsíce), nelze však odhlédnout ani od toho, jaká částka byla předmětem posuzovaného řízení. Žalobce podal žalobu na zaplacení částky 28.000,- Kč s přísl. a krátce po prvním jednání ve věci vzal žalobu co do částky 10.500,- Kč s příslušenstvím zpět. Porovnáme-li částku, která byla předmětem původního řízení, a částku, které se žalobci dostalo jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení (celkem 180.000,- Kč), nelze považovat takovouto výši zadostiučinění za zjevně nepřiměřenou utrpěné nemajetkové újmě.
S ohledem na uvedené lze tak uzavřít, že dovolání žalobce je sice přípustné pro řešení otázky, zda lze do celkové délky řízení započítat i dobu po právní moci rozhodnutí obecných soudů, je-li podána ústavní stížnost, která je posléze odložena, není však v tomto směru důvodné. Shora uvedené nepřesnosti v dovoláním napadených dalších právních závěrech odvolacího soudu však přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí.
Dovolací soud proto postupoval podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jeho dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu