ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3047.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3047/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. Š. , právně zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 526.696,- Kč s příslušenstvím , ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 343/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2013, č.j. 20 Co 119/2013-76, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č.j. 20 Co 119/2013-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl dne 13. prosince 2012, č.j. 23 C 343/2010-46, žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 526.696,- Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky za období jdoucí od 26. 6. 2010 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 474.696,- Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 52.000,- Kč od 26. 6. 2010 do 27. 12. 2010. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 52.000,- Kč s úrokem z prodlení od 28. 12. 2010 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že délka posuzovaného řízení v délce 13 let a 5 měsíců nebyla přiměřená a jako základní částku pro určení výše nemateriálního odškodnění určil částku 250.000,- Kč, kterou následně o 50 % snížil za celkovou složitost řízení a dále jej snížil o 10 % z důvodu jednání poškozeného. Odvolací soud ale na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je nutno základní částku dále zvýšit o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci. Žalobci tak vznikl nárok na částku ve výši 125.000,- Kč, přičemž z této částky již oprávněný na základě předběžného projednávání nároku poskytl žalobci 73.000,- Kč, a tudíž soud přiznal žalobci zbývající částku 52.000,- Kč. Odvolací soud dále ve svém odůvodnění uvedl, že žalobcem požadovaná náhrada škody není důvodná, jelikož podle ustanovení §31 odst. 1 OdpŠk je náhrada nákladů omezena pouze na náklady, které byly účelně vynaloženy na změnu nebo zrušení nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Žalobce ale neprokázal ani netvrdil, že by mu v souvislosti s posuzovaným řízením takové náklady vznikly a svůj nárok založil pouze na spekulativní úvaze, že by oběma stranám nevznikly nároky v uplatněné výši, kdyby řízení trvalo přiměřenou dobu, přičemž takový nárok posoudil odvolací soud jako nárok mimo rámec odškodňovacího zákona OdpŠk.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen dovolatel) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel nejprve uvádí, že soudy nesprávně posoudily složitosti věci a fakt, že dovolatel podal ústavní stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto, a tak má za to, že řízení dosud neskončilo. Namítá, že mu měla být základní částka zvýšena z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení a z důvodu významu řízení pro účastníka. Současně odvolatel brojí proti tomu, že mu nebyla přiznávána náhrada škody podle OdpŠk, kdy má za to, že jím uplatněný nárok je podřaditelný nejen pod zákon OdpŠk, ale i pod ustanovení §415 a 420 obč. zák., a proto odvolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a zavázal žalovanou k úhradě částky 474.696,- Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se nejdříve zabýval posouzením přípustnosti dovolání. Je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění, když podle něho soudy nesprávně vyhodnotily kritéria stanovená v ustanovení §31a odst. 3 písm. b), c) d), e) OdpŠk a následně nesprávně vyčíslily požadovanou náhradu. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Námitce dovolatele, že soudy měly do celkové délky řízení započítat i délku řízení před Ústavním soudem, nelze přisvědčit. Ačkoli z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že do celkové doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a část III. bod 2 Stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010), je třeba přihlédnout k tomu, že projednání nároku bránila překážka podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., neboť se jednalo o nově tvrzené skutečnosti, které žalobce včas neuplatil před soudem prvního stupně, ačkoli mu nic nebránilo, aby tak učinil.
Odvolací soud tak vzal správně v potaz všechna kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 písm. b), c) d), e) OdpŠk a řádně uvedl, z jakých důvodů zde byly dány podmínky pro snížení i zvýšení přiznaného nemajetkového zadostiučinění.
Dovolání není přípustné ani v otázce náhrady škody, kterou dovolatel spatřuje v tom, že musel uhradit svému právnímu zástupci a zástupci žalované náklady původního řízení, které byly vyšší, jelikož řízení bylo neúměrně dlouhé. Ustanovení §31 OdpŠk určuje způsob a rozsah náhrady škody a omezuje ji pouze na takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu úředního postupu. Zákon OdpŠk je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali a aplikace zvláštního (speciálního) zákona OdpŠk má přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Znamená to, že je vyloučeno použití §420 obč. zák. na nároky z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, která je upravena zvláštním zákonem (viz. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 1200).
Jelikož dovolací soud neshledal splnění podmínek přípustnosti dovolání, nezbylo mu než dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu