ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3226.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3226/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. A. F. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 8.925,- Kč a zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 174/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, č. j. 11 Co 179/2013 - 125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. 1. 2013, č. j. 6 C 174/2010 - 102, kterým bylo řízení o náhradě škody ve výši 8.925,- Kč a zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč zastaveno proto, že žalobce před podáním žaloby neuplatnil svůj nárok předběžně u žalované.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že dne 26. 5. 2010 podal žalobce k soudu prvního stupně žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 8.925,- Kč jako náhrady škody. Žalobce tvrdil, že žádost o předběžné projednání nároku uplatnil dne 29. 10. 2009, tuto skutečnost však neprokázal. Žalované byla žaloba doručena dne 19. 7. 2010 a výzva k vyjádření k žalobě dne 30. 3. 2011. Žalovaná ve vyjádření ze dne 4. 4. 2011 uvedla, že neeviduje žádné podání, jímž by žalobce předběžně uplatnil svůj nárok. Žalovaná v řízení taktéž uvedla, že pokud by byl nárok řádně uplatněn, bylo by žalobci po prokázání výše nákladů právního zastoupení minimálně ohledně náhrady škody vyhověno.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který řízení zastavil podle §104 odst. 2 věty třetí občanského soudního řádu, neboť žalobce svůj nárok neuplatnil nejprve u Ministerstva spravedlnosti, jak stanoví §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Podle odvolacího soudu nelze podání žaloby považovat za uplatnění nároku ve smyslu tohoto ustanovení. Přijetím opačného názoru by byl podle něj zcela popřen smysl předběžného projednání nároku. Zároveň odvolací soud zdůraznil, že žalovaná nikterak nedala najevo, že nárok žalobce uspokojit nehodlá.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost shledává v tom, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Žalobce má za to, že doručením žaloby žalovanému byl s ohledem na §41 odst. 3 občanského soudního řádu zahájen proces předběžného projednání nároku. Podle žalobce žalovaná neplnila, ačkoliv od okamžiku doručení žaloby uplynulo již více než šest měsíců, a dala v řízení jednoznačně najevo, že mimosoudně plnit nehodlá. O zastavení řízení bylo rozhodnuto až dva a půl roku poté, co žalovaná obdržela žalobu. Měla tak dostatečně dlouhou dobu na to, aby plnila mimosoudně. Vzhledem k tomu, že jí byla doručena žaloba a neplnila, je zdůvodnění, že neobdržela žádost v rámci předběžného projednání naprosto formální a účelové. Podle žalobce měla být žaloba projednána, což vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (jmenovitě uvádí rozsudky ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1526/2010). I kdyby zde skutečně byl důvod pro zastavení, má žalobce za to, že soud měl správně věc zároveň postoupit k projednání Ministerstvu spravedlnosti, což vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu i nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody u úřadu uvedeného v §6 OdpŠk podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněném pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou také dostupná na www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že „[j]estliže by nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl by soud tento nedostatek podmínky řízení, jenž je odstranitelný, řešit postupem podle ust. §104 odst. 2 o. s. ř. – řízení zastavit, samozřejmě teprve poté, co učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (srov. např. R 20/1981 s. 142, R 28/1978 k §9 zákona č. 58/1969 Sb.).“ Podobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010: „Jak ostatně již dříve soudní praxe dovodila a jak vyplývá z ustanovení §14 odst. 3 zákona ( č. 82/1998 Sb. ), byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle §104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. např. Zprávu o zhodnocení dalších poznatků soudů o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, publikovanou pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, uveřejněný tamtéž pod č. 28, ročník 1978, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník 2010).“
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila dvě výjimky z povinnosti předběžného projednání. První je situace, kdy nárok žalovaný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. V takové situaci by byl požadavek na předběžné projednání podle §14 odst. 3 OdpŠk zcela nadbytečný a je třeba vycházet z toho, že byl splněn ve vztahu k celé výši žalobou uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). O takovou situaci se v nyní posuzované věci nejedná, neboť ze skutkových zjištění neplyne, že by žalobce uplatnil své nároky u příslušného úřadu alespoň částečně, ani že by žalovaná dala jasně najevo, že nároky uspokojit nehodlá.
Druhou výjimkou je „situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá“ (srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 727/2011). V nyní posuzovaném případě však dle skutkových zjištění žalovaná nedala jasně najevo, že by při předběžném projednání nárok neuspokojila. Nelze tak s jistotou konstatovat, že by předběžné projednání žalobcova nároku, vyžadované zákonnou úpravou, ztratilo v daném případě svůj smysl, kterým je v prvé řadě snaha o usnadnění řešení škodných případů mimosoudní cestou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, a důvodové zprávy k návrhům zákonů č. 82/1998 Sb. a č. 160/2006 Sb.). Ani tuto druhou výjimku z požadavku na předběžné projednání tak nelze v dané věci aplikovat. Napadené usnesení tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle které (až na výše zmíněné výjimky, které však na posuzovanou věc nedopadají) je požadavek na předběžné projednání nároku obligatorní podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu a pokud tak žalobce nepostupoval, je na místě postup podle §104 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 532/2013, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007), tedy učinění vhodných opatření k odstranění této překážky a v případě nezdaru zastavení řízení.
Soud zároveň nemá povinnost následně věc postoupit, jak namítá žalobce, neboť tato povinnost se dotýká pouze neodstranitelných podmínek řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., spočívajících v tom, že věc nespadá do pravomoci soudů nebo že soudnímu řízení má předcházet jiné řízení. Předběžné projednání nároku na náhradu škody příslušným orgánem však žádným řízením není. Podle judikatury Nejvyššího soudu (i nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, na který poukazuje žalobce) se v případě neuplatnění nároku proti státu předběžně u příslušného orgánu jedná o odstranitelnou překážku řízení (lze ji odstranit právě uplatněním nároku u příslušného orgánu). Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, není přiléhavý, neboť v něm zaujatý právní názor na nutnosti postoupení věci příslušnému orgánu nestojí, když ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkazuje, povinnost věc postoupit příslušnému orgánu neuvádí.
Z uvedeného vyplývá, že se v dané situaci použije úprava v §104 odst. 2 o. s. ř., která povinnost věc po zastavení řízení postoupit nestanoví. Ani v této otázce tak není dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu