ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3252.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3252/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o 151.016,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 270/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 68 Co 373/2013 - 286, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 68 Co 373/2013 - 286, se ve výroku I., pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích II. a III., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2013, č. j. 14 C 270/2010 - 212, v zamítavém výroku III. a ve výroku IV. zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalované (ve výroku I.) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 242.202,- Kč od 9. 10. 2010 do 14. 10. 2010 se žaloba zamítá, jinak rozsudek v tomto výroku a v zamítavém výroku III. potvrdil a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že škoda měla žalobci vzniknout jako dědicovi po zůstaviteli JUDr. A. Š., který měl u advokáta JUDr. Vladimíra Horného uschovány finanční prostředky, které měly být vyplaceny advokátem JUDr. Š. jako klientovi. Po smrti JUDr. A. Š. nabyl tyto prostředky na základě dědického usnesení žalobce. Tyto prostředky však žalobci vyplaceny nebyly, neboť v mezidobí zemřel i JUDr. Vladimír Horný. V dědickém řízení po JUDr. Vladimíru Horném předmětné prostředky na základě dědického usnesení nabyl MUDr. T. F. Žalobce se žalobou proti MUDr. F. domáhal vydání těchto neoprávněně zděděných prostředků. Rozsudky obecných soudů byl MUDr. F. uznán povinným finanční prostředky žalobci vydat. Následně nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, byly rozsudky obecných soudů, vč. Nejvyššího soudu, zrušeny z důvodu ochrany dobré víry MUDr. F. v soudní rozhodnutí vydané v dědickém řízení, podle něhož je jako zákonný dědic vlastníkem finančních prostředků. Ústavní soud současně uzavřel, že škoda, která tím žalobci vznikla, byla vyvolána v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem pověřených notářek, resp. postupem obecných soudů v dědických řízeních. V důsledku toho byl žalobce nucen vrátit finanční prostředky MUDr. F.
Žalobce se domáhal mj. zaplacení náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu před vydáním uvedených dědických usnesení. Částku 151.016,- Kč tvořily náklady řízení, které žalobce v řízení proti MUDr. F. musel vynaložit, aby se domohl nápravy nesprávného úředního postupu v dědickém řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované je třeba posuzovat z titulu nesprávného úředního postupu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), nikoliv z titulu nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 OdpŠk, neboť ani jedno z dědických rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Odvolací soud nepřisvědčil obraně žalované, že soud není vázán nálezem Ústavního soudu v posuzované věci. Podle odvolacího soudu je naopak třeba rozhodnutí postavit na závěrech nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06. Z odůvodnění nálezu se podává, že škoda, která žalobci vznikla, byla vyvolána v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem pověřených notářek, resp. postupem obecných soudů v dědických řízeních. Žalobce byl v legitimním očekávání, že je vlastníkem finančních prostředků, které nabyl po zesnulém JUDr. Š. dle pravomocného dědického usnesení. Bylo by v rozporu s pojetím spravedlnosti, pokud by subjekty, tj. stát, resp. jím pověřené osoby, které svým jednáním tuto situaci způsobily, nenesly odpovědnost za škodu, která v důsledku vznikla žalobci. Soudní komisařka pověřená provedením dědického řízení po JUDr. Horném pochybila v tom, že prostředky na vkladní knížce zařadila do aktiv dědictví, byť se jednalo o prostředky, které měly být vydány ve prospěch dědictví po JUDr. Š. Rovněž soudní komisařka pověřená úkony dědického řízení po JUDr. Š. postupovala nesprávně, pokud umožnila JUDr. Hornému, aby prostředky ponechal na své soukromé vkladní knížce. Následně tyto prostředky zařadila do aktiv dědictví, a to v okamžiku, kdy již muselo být zřejmé, že o těchto finančních prostředích bylo rozhodnuto dřívějším usnesením soudu, kterým byl potvrzen přechod vlastnictví ve prospěch MUDr. F.
O částce 151.016,- Kč s příslušenstvím rozhodl odvolací soud podle §31 odst. 1 a 2 OdpŠk. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že primárně procesní nárok na náhradu nákladů řízení může být "přetaven" do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení s (primárně) procesním vypořádáním takového nároku nepočítá, neumožňuje jej. To není případ žalobcem označeného řízení a jeho procesního postavení v něm. Plnění žalobce, věcně představované částkami, jež žalobce zaplatil na nákladech řízení, o jejichž náhradě bylo v řízení samém pravomocně rozhodnuto, nelze považovat za škodu, za kterou podle zákona žalovaná odpovídá. Krom toho se žalobce v řízení před okresním soudem, krajským soudem, Nejvyšším soudem ani před Ústavním soudem nedomáhal nápravy nesprávného úředního postupu podle OdpŠk, ale domáhal se po MUDr. F. vydání bezdůvodného obohacení. Nelze tak dovodit, že by žalobce náklady řízení účelně vynaložil právě na nápravu nesprávného úředního postupu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 151.016,- Kč s příslušenstvím. Podle dovolatele napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to ohledně výkladu ustanovení §31 odst. 1 a 2 OdpŠk upravujícího právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených na nápravu nesprávného úředního postupu. V prvé řadě jde o posouzení otázky, zda náklady řízení, které vynaložil v řízení proti MUDr. F., lze ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk považovat za účelně vynaložené náklady na nápravu nesprávného úředního postupu. Dále je dovolatel toho názoru, že podle zákona nemohl požadovat náhradu nákladů řízení ve sporu s MUDr. F., neboť jeho nárok byl zamítnut po vynesení nálezu Ústavního soudu (žalobce se domáhal pouze náhrady nákladů, které mu vznikly do vynesení nálezu Ústavního soudu). Žalobce tedy ve smyslu §31 odst. 2 OdpŠk neměl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení, ani mu náhrada nebyla přiznána.
Dovolatel nesouhlasí s tím, že by náklady vynaložené v řízení proti MUDr. F., vč. řízení před Ústavním soudem, nebyly náklady řízení účelně vynaloženými na nápravu nesprávného úředního postupu, nýbrž náklady na vydání bezdůvodného obohacení. Poukázal, že svůj nárok proti MUDr. F. uplatnil v souladu s ustanovením §470 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších novel) a v souladu s legitimním očekáváním, že mu bude přiznán. Předpokládal totiž, že argument dobré víry MUDr. F. nemůže převážit jeho legitimní nárok na uspokojení pohledávky vůči dědici po JUDr. Horném. Žalobci, který uspěl před obecnými soudy všech tří stupňů, nelze spravedlivě vytýkat, že by náklady v požadované výši nebyly účelně vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu. Nebýt nálezu Ústavního soudu, který upřednostnil "dobrou víru" MUDr. F. před zákonnou odpovědností za dluhy dědictví, byly by náklady na nápravu nesprávného úředního postupu nepochybně vynaloženy účelně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to
a) zda náklady vynaložené v občanském soudním řízení o vydání prostředků získaných jinou osobou na úkor žalobce v důsledku nesprávného úředního postupu, lze ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk považovat za náklady řízení, které byly poškozeným vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, a
b) zda procesní neúspěch žalobce v takovém řízení, v důsledku poskytnutí ochrany dobré víře žalovaného ve správnost aktů státu, ve smyslu §31 odst. 2 OdpŠk znamená, že poškozený neměl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení v průběhu řízení na základě procesních předpisů.
Podle dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá právě na vyřešení obou uvedených otázek hmotného práva, přičemž se ve smyslu §237 o. s. ř. jedná o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ani právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu není bez jakéhokoli právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici článku 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97).
S ohledem na závaznost nálezů Ústavního soudu a význam právních názorů uvedených v jejich odůvodnění je nutno v projednávané věci vyjít z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06 (vydaném ve vztahu k řízení vedenému nynějším žalobcem proti MUDr. Fialovi), jakkoliv se závěry Ústavního soudu nemusí v obecné rovině jevit jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů ve vztahu k právní úpravě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Jedině takový postup odpovídá i článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nerespektování právních závěrů Ústavního soudu a jejich důsledků pro žalobce by nakonec znamenalo porušení zákazu odepření spravedlnosti.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, je pro projednávanou věc klíčový právní závěr, že "daná situace byla vyvolána v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem pověřených notářek, resp. postupem obecných soudů v dědických řízeních. Bylo by proto v rozporu s pojetím spravedlnosti, pokud by subjekty, tj. stát, resp. jím pověřené osoby, které svým jednáním tuto situaci způsobily, nenesly odpovědnost za škodu, která v důsledku vznikla vedlejšímu účastníkovi, pokud takový nárok uplatní." Vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem byl nynější žalobce.
Nález Ústavního soudu tak má přímý vliv na právní vztah mezi žalobcem a žalovaným státem ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podle §31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.
Byť je skutkový stav v projednávané věci, s ohledem na důsledky citovaného nálezu Ústavního soudu na právní poměry žalobce, značně specifický, dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009) je odpovídající závěr, že žalobce až do nálezu Ústavního soudu objektivně neměl jinou možnost, jak se domáhat nápravy nesprávného úředního postupu, tedy vymožení zděděných finančních prostředků, které na jeho úkor v důsledku nesprávného úředního postupu získala jiná osoba, než podat žalobu proti této osobě. Závěr o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem mohl žalobce učinit až na základě odůvodnění nálezu Ústavního soudu, který poskytl ochranu dobré víře původního žalovaného, resp. jeho důvěře v akty státu.
Došlo-li v důsledku nesprávného úředního postupu soudních komisařek a soudů v dědických řízeních k tomu, že na úkor žalobce jako dědice v jednom dědickém řízení nabyla "jeho" finanční prostředky jiná osoba jako dědic v jiném dědickém řízení, je nutno ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk náklady řízení, které žalobce vynaložil na vydání těchto prostředků, považovat za náklady řízení účelně vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu (minimálně do rozhodnutí Ústavního soudu).
Podle §31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.
Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. rozsudky ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2615/2010, ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010) uzavřel, že účastník veřejné soutěže, který dosáhl v řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zrušení rozhodnutí zadavatele soutěže o výběru nejvhodnější nabídky, ale nebyla mu přiznána náhrada nákladů správního řízení, se nemůže náhrady těchto nákladů úspěšně domoci cestou žaloby na náhradu škody proti zadavateli soutěže. Při tomto svém závěru vyšel dovolací soud především z toho, že by tímto postupem byla obcházena pravomoc příslušného správního orgánu rozhodnout o náhradě nákladů účastníků správního řízení, a to bez ohledu na to, že procesní předpis náklady vypořádával tak, že si je každý účastník nese sám.
Na tuto judikaturu odkázal i soud prvního stupně, stejně jako na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 2085/08, kde bylo shledáno jako ústavně konformní zamítnutí nároku podle §31 OdpŠk za situace, kdy právo na náhradu nákladů nebylo s poukazem na §150 o. s. ř. přiznáno žádnému z účastníků a stěžovatelka proti tomuto výroku nepodala odvolání.
Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 375/08, shledal ústavně konformním závěr obecných soudů, pokud zamítly nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí s odkazem na ustanovení §62 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
Závěry dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, nelze považovat v projednávané věci za použitelné.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §143 o. s. ř. žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení procesního předpisu upravujícího náhradu nákladů v občanském soudním řízení vyplývá, že žalobce, který ve věci neměl úspěch, na rozdíl od žalovaného (§143 o. s. ř.) nemůže nikdy uplatnit náhradu svých nákladů řízení. Maximálně se může domáhat toho, aby tato náhrada nebyla přiznána ani úspěšné protistraně.
S ohledem na právní úpravu náhrady nákladů v občanském soudním řízení lze z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu považovat za přiléhavý již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009. V dané věci žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva v době před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen nový §31a, tedy v době, kdy byla taková stížnost jediným dostupným a účinným prostředkem nápravy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Jestliže byl následně, po přijetí zákona č. 160/2006 Sb., stěžovatel odkázán Evropským soudem pro lidská práva na vnitrostátní prostředek nápravy a náklady spojené s podáním stížnosti mu nebyly v konečném rozhodnutí přiznány, jsou podle Nejvyššího soudu splněny podmínky podle §31 odst. 2 OdpŠk.
Nebyl-li dovolatel jako žalobce v řízení vedeném proti MUDr. F. se svým nárokem úspěšný, a to s ohledem na vázanost obecných soudů nálezem Ústavního soudu, nemohl ani ve smyslu §31 odst. 2 OdpŠk uplatnit náhradu těchto nákladů na základě procesních předpisů v průběhu řízení. Nejedná se totiž o situaci, kdy procesní předpis přiznání náhrady nákladů řízení umožňoval, avšak tato z rozhodnutí příslušného orgánu přiznána nebyla.
Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 151.016,- Kč s příslušenstvím, zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zrušil též rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vydaná v řízení v prvním stupni a v odvolacím řízení, neboť jsou na zrušovaných rozhodnutích závislá.
Soud prvního stupně je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu