ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.329.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 329/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně H. R. , zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 85/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 35 Co 264/2013-48, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po žalované zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 176/2008. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. března 2013, č.j. 19 C 85/2012-28, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 47.250,- Kč s přísl., výrokem II. co do částky 52.750,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 17.472,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo 4 a půl roku, že v něm došlo k průtahům, a proto žalobkyni náleží peněžité zadostiučinění ve smyslu ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Pro výši zadostiučinění pak soud stanovil základní částku 15.000,- Kč za první dva roky a za každý další rok trvání řízení, celkem 52.500,- Kč. Shledal důvody pro zvýšení zadostiučinění o 10 % vzhledem k tomu, že žalobkyně nepřispěla k průtahům a vyřízení věci urgovala, když kompenzační řízení nepovažoval za nepřiměřené dlouhé. S ohledem na skutkovou složitost věci, která byla projednávána na třech stupních soudní soustavy snížil výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu o 20 % a dospěl tak k celkové částce 47.250,- Kč.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2013, č. j. 35 Co 264/2013-48, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil a výrokem II. ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že tyto náklady činí 8.034,40 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení ve skutečnosti trvalo čtyři roky a osm měsíců, bylo složité, neboť žalobkyně uplatnila nárok ve výši 4.000.000,- Kč, soud prvního stupně měl problémy se získáním spisu z trestního řízení, spis se postupně nacházel u soudů všech stupňů a u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, žalovaná nepřispěla k průtahům v řízení a řízení pro ni nemělo zvýšený význam. Základní částka zadostiučinění tedy podle odvolacího soudu činila 55.000,- Kč. Tuto částku pak je třeba zvýšit o 15 % za postup soudu v řízení a snížit s ohledem na složitost věci o 30 %, takže výsledná částka zadostiučinění činí 46.750,- Kč, tedy méně než přiznal soud prvního stupně. Odvoláním napadený zamítavý výrok je tedy správný. Důvodem pro změnu výroku o nákladech řízení bylo zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud vyšel tedy z vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení i změny rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Domnívá se, že postupem soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla porušena její ústavní práva a toto porušení je uplatnitelné jako dovolací důvod dle §241a odst. 1 o.s.ř. Namítá nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy v otázce výše poskytnutého zadostiučinění, které podle jejího názoru vychází i z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že má za to, že obecné soudy v daném případě překročily meze volné úvahy, když se nevyvarovaly libovůle. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Dále konstatuje, dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souzené věci dovolatelka brojí pouze proti dosud přiznané výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Je však třeba zdůraznit, že v tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 (všechna zde citovaná rozhodnutí a Stanovisko Nejvyššího soudu jsou dostupné na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku ve věci samé není přípustné, neboť není naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti uvedený v citovaném ustanovení.
Dovolání proti části výroku I. v jejímž rámci bylo rozhodnuto o změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 8.034,40 Kč, rovněž není přípustné.
Podle §237 o.s.ř., který přichází v dané věci v úvahu pro založení přípustnosti podaného dovolání, je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napadeného rozsudku. I pro něj ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., jež určuje, že dovolání podle §237 není přípustné (také) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Je pak zřejmé, že tímto napadeným výrokem nebylo rozhodnuto o částce, která by uvedený limit přesahovala.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
V případě výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. března 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu