ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3360.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3360/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné společnosti FORSET COLLECT LIMITED , se sídlem Agiou Nikolaou 67-69, Flat/Office 103, P.C. 2 Nicosia, Kyperská republika, identifikační číslo osoby 265667, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, proti povinné J. H. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Liškou, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, pro částku 940,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 27 EXE 186/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 5. listopadu 2012, č.j. 12 Co 454/2012-130, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. dubna 2012, č.j. 27 EXE 186/2011-109, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, odůvodněný zejména tvrzením, že jí nebylo doručeno usnesení o nařízení exekuce ani vykonávaný rozhodčí nález. Své rozhodnutí, pokud jde o tvrzené nedoručení usnesení o nařízení exekuce, odůvodnil závěrem, že nevyužila-li povinná možnosti, poskytnuté jí tehdy (tj. v době doručování) již účinným ustanovením §50d o. s. ř., tedy podat návrh na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení, je tato námitka v řízení o zastavení exekuce již bezpředmětná. Podle názoru odvolacího soudu „je jádrem sporu posouzení, zda povinné byl řádně doručen exekuční titul a zda byl v době nařízení exekuce pravomocný a vykonatelný. Pokud by tomu tak nebylo, byly by splněny podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k datu vydání rozhodčího nálezu – 9. prosince 2010 – je třeba vycházet z ustanovení §46b písm. a) o. s. ř. Rozhodce proto exekuční titul doručoval správně na adresu trvalého bydliště povinné uvedenou v informačním systému obyvatel, jež je současně adresou, na kterou mělo být podle úvěrové smlouvy doručováno podle dohody stran. Jestliže si povinná písemnost, která byla podle doručenky po uplynutí 10-ti denní úložné lhůty řádně dne 21. prosince 2010 vložena do poštovní schránky povinné v místě jejího trvalého bydliště, nevyzvedla, rozhodce právem opatřil rozhodčí nález doložkou právní moci a vykonatelnosti. Nové tvrzení povinné, obsažené v doplnění odvolání, že její matka Ing. H. ve schránce žádnou takovou písemnost nenašla, nemůže zvrátit účinky doručení exekučního titulu, postupoval-li doručující orgán podle ustanovení §45a následujících o. s. ř. Pro posouzení věci není po 1. červenci 2009 rozhodné, zda se povinná na adrese trvalého bydliště v době uložení zásilky fakticky zdržovala. Povinná rozhodci žádnou jinou adresu nesdělila a pokud snad její otec sdělil společnosti „Domácí půjčky“ nějaké informace o důvodech prodlení se splácením úvěru povinnou, pak z této korespondence neplyne, že by tak učinil jako její zástupce, a neučil tak ani vůči rozhodci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 o. s. ř.“ s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe soudu dovolacího, a kterým ohlašuje dovolací důvod podle ustanovení „§241a odst. 1 o. s. ř.“ (z odkazu na uvedená ustanovení je zjevné, že dovolatelka vychází z nesprávného názoru o nutnosti použití občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013). Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru soudu o „právoplatnosti“ rozhodčí doložky, zatímco ona je přesvědčena o její neplatnosti, jelikož v úvěrové smlouvě si výběr konkrétního rozhodce „vymínila“ sama oprávněná, v důsledku čehož by podle povinné mohla vzniknout v právech a povinnostech účastníků nerovnováha. Nesprávné právní posouzení věci podle dovolatelky dále spočívá v závěru odvolacího soudu, že vykonávaný rozhodčí nález je pravomocný a tedy vykonatelný. Podle jejího názoru tomu tak není, jelikož titul byl doručen přímo jí, ačkoli je z obsahu spisu zřejmé, že byla zastoupena svým otcem Ing. J. H. jako obecným zmocněncem. Nesprávně soudy obou stupňů vyhodnotily také otázku řádného doručení listovní zásilky povinné ze strany soudního exekutora. Povinná trvá na tom, že tato zásilka sice obsahovala písemnosti označené na doručence (viz fotokopie na č.l. 22), pokud však jde konkrétně o usnesení o nařízení exekuce, to – byť je to uvedeno na doručence – fakticky obsahem zásilky nebylo. Jestliže soudy obou stupňů dovodily, že tvrzení povinné v tomto směru jsou „ryze účelová a v rozporu s obsahem doručenky“, a dovozovaly-li tento závěr ze skutečnosti, že „pro povinnou svědčil její otec“, jsou jejich rozhodnutí podjatá a nekonformní, jelikož aniž své závěry podložily jakýmkoliv důkazem, vycházely pouze a jen z ničím nepodložených domněnek.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka – vycházejíc z nesprávného názoru o nutnosti aplikace občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – se však tím, zda má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a pro řešení které právní otázky, nezabývala, takže žádnou právní otázku, pro kterou by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, nevymezila. K závěru o splnění této podmínky přípustnosti dovolání nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání přednesených.
Předně námitka neplatnosti rozhodčí doložky (a tedy – byť to dovolatelka takto explicitně nevyjádřila – nedostatku pravomoci rozhodce rozhodnout předmětný spor, který by musel vést k zastavení exekuce) byla vznesena teprve v dovolání. Povinná tedy až v tomto mimořádném opravném prostředku – v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř., podle nějž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé – uplatnila novou skutečnost, jež ovšem nemohla být – a nebyla – předmětem odvolacího řízení, v důsledku čehož nemůže být předmětem ani přezkumu dovolacího, protože na posouzení této skutečnosti napadené rozhodnutí nespočívá. Stejný závěr platí i pro námitku, že usnesení o nařízení exekuce i samotný rozhodčí nález měl být doručen obecnému zmocněnci povinné.
Pokud pak jde o výtku směřující proti závěru odvolacího soudu, podle nějž povinná neprokázala, že zásilka (byť to na doručence bylo uvedeno) usnesení o nařízení exekuce ve skutečnosti neobsahovala, touto námitkou dovolatelka vytýká nesprávné hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že samotná povinná v podání ze 17. července 2011 (č.l. 39), jímž doplňuje svůj návrh na zastavení exekuce, pod bodem II., 1) výslovně uvádí, že „ obdržela exekuční příkaz 27 EXE 186/201–16 ze 17. 3. 2011 spolu s dalšími listinami, ale zásilka neobsahovala usnesení soud o nařízení exekuce “. Pod spisovou značkou 27 EXE 186/2011 však byla věc vedena u okresního soudu, jenž také exekuci nařizuje, zatímco u soudního exekutora, který vydává exekuční příkaz, byla věc vedena pod sp. zn. 124 Ex 720/2011, jak opakovaně plyne z písemností založených v soudním spise např. na č.l. 114, 126 a mnoha dalších. Uvádí-li tedy sama povinná, že jí byla doručena písemnost č. j. 27 EXE 186/2011–16 , je to jen jeden z dalších důkazů podporujících závěr, že jí usnesení o nařízení exekuce doručeno bylo.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu