ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3361.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3361/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilého R. P. H. , zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem v Českém Krumlově, syna L. H., a K. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, o návrhu Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově na zbavení rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 8 P 123/2008, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2014, č. j. 6 Co 92/2014-1220, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 8 P 123/2008-1137 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) zastavil řízení o návrhu Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově na zbavení rodičovské (z)odpovědnosti matky L. H. k nezletilému R. P. H. a zamítl návrh Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově na zbavení rodičovské (z)odpovědnosti otce K. H. k nezletilému P. R. H.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že oba rodiče byli rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. září 2012, č. j. 10 T 146/2012-238 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2013, č. j. 3 To 768/2012-355 uznáni vinnými z přečinu ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení §201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) spáchaného ve spolupachatelství, neboť společným jednáním úmyslně ohrozili rozumový a citový vývoj nezletilého R. P. H. tím, že závažným způsobem porušili povinnost pečovat o něj a pokračovali v páchání takového činu po delší dobu. Otec nezletilého K. H. byl dále shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku. Za tyto činy byl otec pravomocně odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí majetku. Matka nezletilého L. H. byla pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. U nezletilého P. R. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. října 2012, č. j. 8 P 123/2008-994 nařízena ústavní výchova. Ústavní výchova byla nařízena i u všech dalších dětí rodičů L. a K. H.
Ve vztahu k matce byl návrh na zbavení rodičovské (z)odpovědnosti Okresním státním zastupitelstvím v Českém Krumlově vzat zpět. Ve vztahu k otci soud prvního stupně návrh na zbavení rodičovské (z)odpovědnosti zamítl, neboť neshledal, že by byly naplněny zákonné podmínky. Soud prvního stupně konstatoval, že situace v době rozhodování soudu neodůvodňovala takto tvrdý zásah do práv otce a k vyřešení situace postačí nařízená ústavní výchova.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2014, č. j. 6 Co 92/2014-1220 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zcela zbavil K. H. rodičovské odpovědnosti k nezletilému R. P. H.
Odvolací soud doplnil dokazování čtením zprávy dětského domova, kde je nezletilý umístěný a rovněž protokolem z hlavního líčení ze dne 17.9.2012, kdy zejména ze závěrečné řeči obžalovaného K. H. vyplývá, že nesouhlasí s tím, že úmyslně něco zanedbával vůči svému dítěti nebo aby mu úmyslně ublížil. Jestli lidé na to mají, aby dojížděli s dětmi za lékaři nebo si odborníky zvali, tak určitě on není jediný, kdo neměl možnost z místa bydliště dojíždět, nebot' je špatné spojení. Nebude moci navštěvovat nezletilé děti, které jsou umístěny v K. n. L., protože se raději ukládají kriminály. Neví, co hrozného udělal, že musí být izolován od ženy, dětí a od společnosti. Dokazování bylo dále doplněno znaleckým posudkem soudního znalce z oboru pediatrie Prof. MUDr. Miloše Velemínského, z něhož odvolací soud zjistil, že nezletilý R. trpí psychomotorickou retardací na úrovni III., IV. trimestru, povšechnou svalovou hypotonií s hyperreflexií na dolních končetinách, výraznou hypotrofií, paleocerebellárním syndromem - poškození části mozečku, neprospívání a mikrocefalií. Příčinou zdravotního stavu poškozeného nezletilého je jednak zanedbávání péče, sociální deprivace, poruchy výživy až podvýživy, porucha motorického vývoje, opoždění psychomotorického vývoje souvisí se špatnou rodinou situací a organickou poruchou a velmi pravděpodobně s genetickou zátěží dítěte. Bylo vysloveno podezření z fetálního alkoholového syndromu, jsou přítomna biochemická vyšetření, která naznačují vrozené poruchy metabolismu, o čemž svědčí i rodinná anamnéza. Vliv na celkový stav nezletilého má zanedbání rodičovské péče, tj. sociální zanedbávání. Zdravotní stav nezletilého bude mít ireversibilní následky pro další vývoj a život. Je možné, že při vhodném sociálním prostředí se následky sociálního zanedbávání zmírní. Organické poškození dítěte je však pro prognózu dalšího vývoje nepříznivé.
Odvolací soud uzavřel, že to byl zejména otec (pod jehož vlivem byla i matka nezletilých dětí), kdo zneužil svého výsadního postavení rodiče a nerespektoval doporučení lékařů ani sociálních pracovnic, které opakovaně upozorňovaly na nepříznivý vývoj dítěte, na pravidelné vážení v ordinaci dětské lékařky, ultrazvukové vyšetření kyčlí, později kineziologické vyšetření v Českých Budějovicích, resp. komplexní vyšetření dítěte spojené s hospitalizací. Nezletilý ve dvou letech vážil 7.330 gramů, což neodpovídalo věku dítěte, které by mělo mít hmotnost kolem dvanácti kilogramů. Nezletilý nemluvil, nepostavil se, pohyboval se pouze posouváním po zadečku po zemi. Z uvedeného pro odvolací soud vyplynulo, že na opožděném vývoji nezletilého R. má vliv především přístup rodičů k dosavadní péči o syna, když nelze vyloučit ani dědičnou rodinnou zátěž. Pokud by však rodiče respektovali doporučení všech lékařů, mohlo dojít ke zlepšení zdravotního stavu nezletilého a k urychlení jeho vývoje. Rodiče nezajistili pro nezletilého potřebnou zdravotnickou péči, což se negativně projevilo na jeho zdravotním stavu, resp. psychosomatickém vývoji.
Nejednalo se o ojedinělý exces, tzn. ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, ale o dlouhodobé zneužívání rodičovské odpovědnosti, čímž byl ohrožen příznivý vývoj dítěte jak tělesný, tak duševní. Otec pro nezletilé dítě neučinil nic pozitivního, ani v době trestního řízení neuznal, že by jakýmkoliv způsobem péči o nezletilého zanedbal. Ani v době rozhodování odvolacího soudu otec postoj ke svému životu, tak k nezletilému nezměnil. Otec nezískal náhled na svou trestnou činnost a kromě dvou dotazů na dětský domov o děti zájem neprojevil. Odvolací soud připomněl, že otec matku nezletilých dětí fyzicky i psychicky týral, čemuž byl nezletilý rovněž přítomen a toto vnímal; „nezletilého s ohledem na věk a rozumovou vyspělost nebylo možné vyslechnout, aby tak vyslovil svůj názor“.
Odvolací soud vyjádřil obavu, že by i v budoucnu mohlo dojít k ohrožení zdraví nezletilého, například pokud by nezletilý potřeboval nutnou lékařskou péči a otec by nedal souhlas k lékařskému zákroku. Poukázal i na osud sourozenců nezletilého, nezletilého K., J., B. a A., kteří jsou rovněž v ústavní péči. Zejména pak u nezletilé B. byla diagnostikována těžká mentální retardace, centrální hypotonický syndrom, fetální alkoholový syndrom, mikrocefalie, neurčená porucha psychického vývoje, přičemž o nezletilou projevila zájem jedenkrát pouze matka. Odvolací soud proto uzavřel, že je třeba do budoucna ochránit i nezletilého R. před negativním vlivem otce. S ohledem na osobu otce, na jeho dominantní postavení v rodině i na předchozí trestní řízení, kde bylo zjištěno, že nespolupracoval s pediatry i s nabízenými odborníky, nezajistil nezletilému vhodnou stravu a odborné léčení, nesouhlasil s hospitalizací nezletilého v Nemocnici České Budějovice a.s. s cílem komplexní diagnostiky, což by výrazně přispělo ke zlepšení jeho zdravotního stavu a nedošlo by později ke vzniku tak škodlivého následku na vývoji nezletilého, lze podle odvolacího soudu předpokládat, že negativní výchovné působení otce bude přetrvávat i v budoucnu. Matka nezletilého byla pod vlivem otce a neměla prakticky žádnou možnost se samostatně o svém životě i o podstatných záležitostech svých dětí svobodně rozhodovat jiným způsobem. Intenzita chování otce byla závažná a zaviněná. Jediným účinným prostředkem ochrany nezletilého v době rozhodování odvolacího soudu bylo zbavení rodičovské odpovědnosti otce, aby dále do budoucna nemohl rozhodovat o otázkách týkajících se zejména zdravotního stavu nezletilého, např. odmítnutím souhlasu k hospitalizaci, možnosti umístění nezletilého do školky a školy apod. Nic na tom nemůže měnit ani ta skutečnost, že otec byl v době rozhodování odvolacího soudu ve výkonu trestu odnětí svobody a nezletilý v ústavním zařízení. Otec náhled na svojí trestnou činnost nemá, a pokud by nebyl zbaven svých rodičovských práv, mohl by zasahovat do výchovy nezletilého. Do budoucna odvolací soud neshledal záruku, že otec bude chránit zájmy nezletilého.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec nezletilého (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, kdy současně se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od běžné rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel ve svém podání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nebral dle jeho názoru v potaz, že zbavení rodičovské odpovědnosti je institutem velmi přísným a závažný, který má nastoupit až jako tzv. ultima ratio a že v daném případě tento krok není nutný, když situace byla dostatečně vyřešena tím, že nezletilý byl umístěn do ústavní výchovy, kde dobře prospívá. Otec v současnosti do výchovy dítěte nijak negativně nezasahuje. V rámci možností se s nezletilým snaží udržovat kontakt. Mají k sobě kladný vztah. Dovolatel se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která akcentuje, že zbavení rodičovské odpovědnosti je až nejzazší prostředek a musí být dán tak značný stupeň zanedbávání nebo zneužívání rodičovské odpovědnosti, že se zbavení rodičovské odpovědnosti stává jediným účinným prostředkem ochrany dítěte (rozsudek NS ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011). Tyto podmínky dle dovolatele v jeho případě naplněny nebyly.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. dubna 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013).
Protože o změně rozsahu resp. zbavení rodičovské odpovědnosti odvolací soud rozhodoval již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), řídí se ustanoveními o. z. i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, přičemž ve vztahu k zbavení rodičovské odpovědnosti o. z. v části páté, hlavě druhé odlišně od shora uvedeného pravidla nestanoví (§3028 odst. 2 věta před středníkem o.z.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolatel namítá, že právní názor určující pro rozhodnutí ve věci samé je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011.
Podle §871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., o. z., zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Podle §871 odst. 2 občanského zákoníku, spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti.
Nejvyšší soud již dříve (ve vztahu k úpravě zákona o rodině, účinné do 31. 12. 2013) vyslovil, že zbavení rodičovské odpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské odpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §871 občanského zákoníku, a to, že rodič svou rodičovskou odpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské odpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské odpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990), přičemž jen ve vztahu k (ne)plnění vyživovací povinnosti vyslovil, že součástí rodičovské zodpovědnosti tak, jak je vymezena v ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., není vyživovací povinnost rodiče k dítěti. Tato povinnost vyplývá ze samé podstaty právního vztahu rodičovství. Neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, se do oblastí výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti podle §31 odst. 1 zákona o rodině nemusí negativně promítat; za situace existujícího vzájemného citového vztahu mezi nezletilým dítětem a rodičem, jejich kontaktů a zájmu rodiče o dítě, proto není v zájmu nezletilého, aby rodič byl rodičovské zodpovědnosti zbaven, či aby jeho rodičovská zodpovědnost byla omezena. Ze shora uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské odpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské odpovědnosti dle ustanovení §871 občanského zákoníku odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2012, či dovolatelem připomínaný rozsudek ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011).
Opatření, která lze ve vztahu k rodičovské odpovědnosti přijmout, jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011).
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské odpovědnosti je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské odpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3. ledna 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011).
Nejvyšší soud rovněž uvedl, že pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ ze dne 26. října 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice , stížnost č. 23848/04, nebo ze dne 21. června 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice , stížnost č. 23499/06). Pojem „nezbytnosti“ znamená zásah založený na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli (viz například rozsudek ESLP ze dne 1. července 2004 Couillard Maugery proti Francii , stížnost č. 64796/01). Jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (rozsudek ESLP ze dne 26. února 2002 ve věci Kutzner proti Německu , stížnost č. 46544/99, §61).
Jakkoliv byly výše uvedené závěry dosaženy v poměrech hmotného práva účinného do 31. 12. 2013, nelze shledat důvody pro nekonformitu s právní úpravou zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti po 1. 1. 2014. Důvodová zpráva k ustanovení §871 totiž uvádí, že toto ustanovení se řadí mezi „klasická“ (tradiční) sankční ustanovení. K tomu se sluší doplnit, že takto ustanovení §44 zákona o rodině pojímala i dosavadní, shora citovaná, judikatura.
Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů, vyjádřených v shora připomínané judikatuře Nejvyššího soudu a zejména, že by tak učinil ve vztahu k závěru, že změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti; je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3. ledna 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011). Ani dovolací soud nemá podle obsahu spisu za to, že otec získal patřičný náhled na své jednání, které vedlo k jeho trestnímu postihu a zakládá důvod pro zbavení rodičovské odpovědnosti. Dovolatel návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti „vnímá jako dvojí trest“ (podání otce doručené soudu prvního stupně dne 2.7.2013 na č.l. 1040), přičemž odpovědnost za jednání pro něž byl pravomocně odsouzen odmítá, když porušení povinnosti o řádný vývoj nezletilého zdůvodňuje „strachem a obavou z cesty, která je několik desítek kilometrů vzdálená a cesta se tím pro rodiče a hlavně malé dítě mohla stát rizikovou“ (podání Okresnímu soudu v Příbrami na č.l. 1049). Dovolatel připouštěl, že po výkonu trestu bude chtít vykonávat rodičovskou odpovědnost ke všem dětem, jinak že mu nezbývá než (ve vztahu ke zbavení rodičovské odpovědnosti) souhlasit (podání soudu prvního stupně ze dne 20.9.2013 na č.l. 1091), pochybení však spatřuje především u matky „ neumí se o děti postarat, neumí vařit, neumí vlastně nic, kdyby jí někdy svěřili děti do péče, obává se, že by to dopadlo katastroficky (vyjádření k návrhu na rozvod manželství u dožádaného soudu v Příbrami, protokol ze dne 14.11.2013, č.l.1153) v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně otec mimo jiné uvedl, že „matka mu sdělila, že sama děti hlídat nebude, že je nechá doma, ať to skončí, jak to skončí“ a že „(dovolatel) byl vždy proto, jezdit na různá vyšetření, ale její závislost a náladovost dovolatele povahově zničila“. Pozitivní vyjádření ke vztahu otce k dětem přinesl krajský státní zástupce při jednání odvolacího soudu dne 3. 4. 2014, kdy se zabývá vztahem zbavení rodičovské odpovědnosti a výkonu práva na styk, ale zejména uvádí, že „po deseti letech, co se s otcem setkává, může říci, že asi děti opravdu miluje, ale neuvědomuje si, že nemůže o všem rozhodovat sám a že řadu věcí také nezná a nemůže o nich zodpovědně rozhodnout“. Takto zjištěné skutečnosti umožňovaly odvolacímu soudu přijmout shora uvedený kvalifikační závěr, který ani dovolací soud nepovažuje za excesivní. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011, pak je třeba říci, že závěry v něm vyjádřené by favorizovaly spíše matku, která se ocitla v situaci obdobné dovolatelčině ve věci sp. zn. 30 Cdo 3310/2011. Nicméně u matky zůstala rodičovská odpovědnost zachována, zřejmě i s výhledem, že matka po vymanění se z vlivu dovolatele bude činit kroky k postupné sanaci rodinného života s nezletilými. Pochybení dovolací soud neshledává ani v nevyslechnutí nezletilého dítěte s ohledem na jeho věk, neboť názor dítěte byl v takovém případě zjištěn prostřednictvím jeho kolizního opatrovníka (§100 odst. 4 o.s.ř., §1 z.ř.s., §867 odst. 2 o. z.), který se zbavením rodičovské odpovědnosti otce souhlasil.
Pro úplnost zbývá dodat, že zástupce dovolatele při odvolacím řízení poukazoval na neslučitelnost zbavení rodičovské odpovědnosti s výkonem práva na styk. To plyne nejen z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k §44 odst. 3 zákona o rodině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2013), ale zejména z §872 věta druhá o.z., podle něhož dojede-li ke zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti, zůstává rodiči právo osobně se stýkat s dítětem jen v případě, že soud rozhodne o zachování tohoto práva rodiči s přihlédnutím k zájmu dítěte. Na přezkoumávané rozhodnutí je však třeba hledět jako na rozhodnutí, v němž soud o právu na styk podle §872 věta druhá o.z. nerozhodl a k této otázce se dovolací argumentace ani neupíná.
Nicméně je třeba zdůraznit, že i rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti je rozhodnutím vydávaným s doložkou rebus sic stantibus , tzn., že změní-li se okolnosti rozhodné pro jeho vydání, je možné o věci znovu rozhodnout. Nikoliv nedůvodně dovolatel tuto možnost sám váže k ukončení výkonu trestu odnětí svobody a následné resocializaci.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nebyl naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolání žalovaného bez nařízení jednání (srov. §243a odst. 1 větu první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl [srov. §243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu