ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3425.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3425/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné RCI Financial Services, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 257 22 328, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze, Václavské nám. 823/33, proti povinné OBECNÍ a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Přerově, Dluhonská 1350/43, pro částku 82.444,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 EXE 1279/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 30. dubna 2013, č. j. 40 Co 312/2013-40, ve znění opravného usnesení z 5. září 2013, č. j. 40 Co 312/2013-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. února 2013, č.j. 29 EXE 1279/2010-26, jímž okresní soud podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci, nařízenou usnesením z 10. srpna 2010, č. j. 29 EXE 1279/2010-13. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, neboť i v průběhu exekučního řízení je soud povinen zabývat se tím, zda (ne)nastaly důvody, pro které je exekuce nepřípustná podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S odkazem na usnesení Velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 vysvětluje, že „v rozhodčí doložce se účastníci mohou dohodnout buď na ad hoc rozhodci fyzické osobě nebo na stálém rozhodčím soudu, přičemž stálý rozhodčí soud může vydávat svá vlastní pravidla, která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Jestliže rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.“ Na toto rozhodnutí reagoval i nález Ústavního soudu z 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, který dovodil, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskuteční podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takovéhoto rozhodování. V projednávané věci rozhodce svou pravomoc opíral o rozhodčí doložku sjednanou v rámci smlouvy i finančním leasingu č. 1301703739 z 27. května 2008. Ujednání o rozhodčí doložce však neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou vyšších soudů na rozhodčí doložku, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce a bylo tedy podle §39 obč. zák. neplatné.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně usnesení z 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, a z 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006) „ve věci přezkumu platnosti rozhodčí doložky“, oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že „exekuční soudy jsou v rámci rozhodování o nařízení exekuce povinny z úřední povinnosti přezkoumávat platnost rozhodčí doložky a v případě, že dospějí k závěru o její neplatnosti, jsou na tomto základě oprávněny zamítnout návrh na nařízení exekuce“ (správně /již nařízenou/ exekuci zastavit). Otázka platnosti rozhodčí doložky mohla být podle dovolatelčina názoru řešena pouze v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákona č. 216/1994 Sb.“) nebo v řízení o zastavení exekuce podle §35 citovaného zákona.
Pokud jde o použití závěrů přijatých v rozhodnutích Ústavního soudu z 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 a z 10. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11, ta se podle jejího názoru na souzenou věc nevztahují, jelikož se týkají skutkového stavu, kdy „rozhodčí smlouva nebyla povinným vůbec uzavřena, případně stanoví požadavky na znění rozhodčích smluv a určení rozhodce.“
Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31 prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V usnesení ze 14. září 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž odkazuje usnesení Nejvyššího soudu z 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné v téže sbírce pod č. 92/2013), přijal tzv. velký senát Nejvyššího soudu závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. (tímto závěrem se Nejvyšší soud odchýlil od závěru přijatého v rozhodnutí z 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož „strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem“).
Otázkou přezkumu pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu vydaného do 31. března 2012 (kdy došlo ke změně zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zákonem č. 19/2012 Sb.) se Nejvyšší soud zabýval i v usnesení publikovaném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování a takovýto rozhodčí nález tudíž není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, jelikož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu – srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 – takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal)“.
Pokud jde o dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2011, a 20 Cdo 2857/2006, ten je nepřípadný, jelikož právě od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud odchýlil usnesením Velkého senátu publikovaným v téže sbírce pod č. 92/2013, „pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné.
Argumentace pod bodem 22. a 23. dovolání, že judikatura Ústavního soudu se na souzenou věc nevztahuje, protože nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž z (obchodněprávní) smlouvy o finančním leasingu, uzavřené dvěma právnickými osobami v postavení podnikatelů, je nepřiléhavá (k tomu srov. např. nález z 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, v jehož odůvodnění pod bodem 31. Ústavní soud zdůraznil, že jeho závěr o neplatnosti rozhodčích doložek z důvodu netransparentnosti pravidel pro výběr rozhodce platí zejména pro případ jejich uzavření v režimu spotřebitelských smluv, z čehož plyne, že tento závěr (naopak) nemá omezenou platnost pouze pro uzavírání doložek v tomto režimu.
Protože – jak plyne z výše uvedeného – nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení tedy nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu