ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3449.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3449/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. J. , zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti žalované M. K. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 111/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2014, č. j. 11 Co 136/2014-83, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě v odstavci II. (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 29. října 2013, č. j. 37 C 111/2011-65, jímž byl ve výroku II. zamítnut návrh žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce do řízení tak, „aby vedle dosavadní žalobkyně S. J. soud připustil vstup do řízení S. G., zbavené způsobilosti k právním úkonům, bytem v, fakticky v“ .
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že přistoupení dalšího účastníka (v tomto případě na stranu žalobce) do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. soud nepřipustí také tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení obchází institut záměny účastníků upravený v §92 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně nikdy nebyla účastníkem sporného právního vztahu, tj. darovací smlouvy uzavřené mezi S. G. jako dárkyní a M. K. jako obdarovanou. Z tohoto pohledu jí proto aktivní věcná legitimace ve sporu nesvědčí a sporný vztah se rovněž nedotýká její právní sféry, proto požadované určení ani nemůže ovlivnit její právní postavení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž uvedla, že jeho přípustnost dovozuje na základě §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 28 Cdo 652/2010 a 30 Cdo 1942/2010, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu dle žalobkyně v rozporu. Zdůrazňuje především, že z judikatury obecně vyplývá, že musí převládnout princip hospodárnosti řízení a zajištění ochrany práv účastníků a domnívá se, že obě tyto zásady jsou dovoláním napadeným rozhodnutím popřeny, když přísně formální aplikace procesních předpisů zcela nesprávně převážila nad hmotněprávním základem věci. Navrhla, aby dovolací soud usnesením odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkaz žalobkyně na v dovolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, není přiléhavý a naopak usnesení odvolacího soudu zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3554/2013, v reflexi na svou dosavadní judikaturu, mj. vyložil a odůvodnil právní názor, že smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§92 odst. 2 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu účastníku – jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost, která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší situaci tím vzniklou ustanovení §107a o. s. ř. Soud nepřipustí přistoupení dalšího žalobce nebo žalovaného do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. Jedním z předpokladů účinného návrhu žalobce podle §92 odst. 1 o. s. ř. pak je existence podmínek řízení. Z dispoziční zásady, jež ovládá sporné řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka do řízení může navrhnout jen žalobce a má-li takto přistoupit další účastník do řízení na straně žalobce, lze návrhu vyhovět, souhlasí-li tato osoba se vstupem do řízení. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení v případě, že je tu nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutno řízení zastavit, dále nebylo-li by nepochybné, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku nebo přistoupivší účastník v řízení žalobou domáhá, jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce (či žalovaný) již v době zahájení řízení nebyl ve sporu aktivně (pasivně) věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení na jeho straně. Nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníků podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, a dále též usnesení ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2007 pod č. 1, nebo ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4168/2011; všechna označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Od této judikatury, která není v rozporu s rozhodnutími označenými žalobkyní, nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu