ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3491.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3491/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce G. F. , zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova 19, proti žalovaným 1) M. M. , zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 45, a 2) nezletilé A. M. (dříve A. A. M.), zastoupené Městským úřadem ve Strakonicích, jako opatrovníkem, se sídlem Velké náměstí 5, o určení otcovství, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích, pod sp. zn. 6 C 213/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2013, č. j. 5 Co 2856/2012-173, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit první žalované na nákladech dovolacího řízení 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Jitky Třeštíkové, advokátky se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 45.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 10. září 2012, č. j. 6 C 213/2008-137, žalobu, kterou se žalobce G. F. domáhal určení, že je otcem druhé žalované nezletilé A. M., z první žalované, matky M. M.
Ze spisu se podává, že řízení o určení otcovství žalobce G. F. k nezletilé předcházelo řízení o popření otcovství M. M., k nezletilé zahájené na návrh Nejvyšší státní zástupkyně. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 29. července 2010, č. j. 7 C 437/2009-114, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2011, č. j. 5 Co 2392/2010-159, určil, že M. M. není otcem druhé žalované. Oba uvedené rozsudky však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Nejvyšší soud v rozsudku uvedl, že nelze trvat na bezpodmínečném souladu biologického a právního otcovství, ale je třeba posuzovat nejlepší zájem dítěte, který v daném případě vyžaduje zachování vazby mezi druhou žalovanou a matrikovým otcem M. M. Nejvyšší státní zástupce vzal následně žalobu zpět a Okresní soud ve Strakonicích jako soud prvního stupně proto řízení usnesením ze dne 14. srpna 2012, č. j. 7 C 437/2009-215, zastavil.
Právě s ohledem na výsledek předchozího řízení o popření otcovství soud prvního stupně v projednávané věci dospěl k názoru, že žalobce nemůže být určen jako otec druhé žalované. Soud prvního stupně uvedl, že otcovství může být určeno soudem podle ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) pouze v případě, že otcovství nebylo určeno na základě tzv. první domněnky otcovství (§51 zákona o rodině) nebo druhé domněnky otcovství (§52 zákona o rodině). Za situace kdy otcovství k druhé žalované bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů podle §52 zákona o rodině a v předchozím řízení nebylo popřeno, nezbylo, než žalobu žalobce na určení otcovství zamítnout.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. května 2013, č. j. 5 Co 2856/2012-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že žalobce nemůže být v tomto sporu úspěšný v situaci, kdy existuje jiný muž, který je zapsán jako otec v rodném listu druhé žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel ve svém podání uvádí, že z genetického hlediska je prokázané, že je otcem druhé žalované a že o ní odjakživa projevuje zájem. Uvádí, že orgány demokratické společnosti nemohou být překážkou, aby dítě poznalo svého otce, neboť to je v nejlepším zájmu dítěte. Dovolatel se domnívá, že jde o porušení lidských práv plynoucích z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte, a to jak jeho, tak druhé žalované.
K dovolání se prostřednictvím právní zástupkyně vyjádřila první žalovaná. Ve svém podání ze dne 23. října 2013 uvedla, že dovolání žalobce je zmatečné, není z něj zřejmé, jakou důležitou otázkou by se vůbec Nejvyšší soud měl zabývat a navrhla proto, aby dovolací soud dovolaní zamítl, případně odmítl.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. května 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel se ve svém podání odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř., aniž by však specifikoval, která ze čtyř možných okolností má být dle jeho názoru naplněna. Dovolatel neodkazuje na žádnou relevantní judikaturu, se kterou by dovoláním napadené rozhodnutí mělo být v rozporu, ani na nejednotná rozhodnutí dovolacího soudu, neformuluje otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, ani neuvádí, od jaké své rozhodovací praxe by se měl dovolací soud odchýlit. Dovolání se ve značné části navíc zabývá řízením o popření otcovství, které není předmětem tohoto řízení a jehož navíc nebyl dovolatel ani účastníkem. Dovolacímu soudu není jasné, z jakého důvodu by dle dovolatele mělo být dovolání přípustné tím spíš, že se soudy držely právního názoru vysloveného v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012, který s projednávanou věcí bezprostředně souvisí a s nímž je dovolatel nepochybně seznámen. Není tak naplněna podmínka, kterou stanoví ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že dovolání musí obsahovat vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a §238 o. s. ř.).
V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu