ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3508.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3508/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněných 1) P. B. , a 2) M. B. , zastoupených JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29, proti povinné BP-PB, s. r. o. se sídlem ve Velkém Meziříčí, Bezděkov 44/878, identifikační číslo osoby 47903236, pro částky 965.000,- Kč a 1.205.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 26 Nc 305/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě z 25. června 2012, č.j. 54 Co 103/2011-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil) potvrdil usnesení ze 17. srpna 2011, č. j. 26 Nc 305/2004-377, jímž okresní soud k návrhu povinné exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. Své rozhodnutí odvolací soud shodně se soudem prvního stupně odůvodnil závěrem, že exekuce podle tam specifikovaných notářských zápisů byla nařízena, ačkoli oprávnění nemají podle hmotného práva na vymáhané plnění nárok, jelikož smlouvy o půjčkách (uzavřené oprávněnými jako věřiteli a povinnou jako dlužnicí), jež byly podkladem vykonávaných notářských zápisů, byly uzavřeny v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) bez předchozího souhlasu valné hromady povinné, ač účastníky smluv byly osoby blízké – oprávněný je syn jednatele povinné a oprávněná je bývalou manželkou oprávněného (v době uzavřené smluv o půjčkách manželství oprávněných trvalo). Uvedené ustanovení obchodního zákoníku přitom „nerozlišuje, na které straně závazkového vztahu osoba blízká stojí.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, jež považují za přípustné s odůvodněním, že napadeným rozhodnutím jsou posuzovány podle jejich názoru judikaturou dosud neřešené otázky, a to
1. zda „ustanovením §196a obch. zák. je míněn jak závazek tak pohledávka nebo zda toto ustanovení má na mysli pouze jeden z těchto vztahů“, a
2. zda „případná neplatnost půjčky z důvodu nedostatku schválení podle §196a obch. zák. má za následek neplatnost notářského zápisu, když tímto zápisem lze vykonávat pohledávku věřitele, nikoliv pouze půjčku, když tato pohledávka evidentně existuje“.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatelé spatřují v závěru odvolacího soudu o neexistenci nároku oprávněných na vymáhané plnění podle hmotného práva, odůvodněném neplatností smluv o půjčkách, uzavřených v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák. bez předchozího souhlasu valné hromady povinné. Podle jejich názoru (podle nějž mělo být aplikováno ustanovení §196a odst. 2 obch. zák.) – protože povinné bylo na základě smluv o půjčkách poskytnuto plnění („půjčku, tedy výhodu dostala “) – není důvodu k tomu, aby „bylo bráněno v poskytnutí hodnot společnosti a zejména sankcionováno neplatností takového úkonu“. K závěru odvolacího soudu o neexistenci hmotněprávního podkladu k notářským zápisům, a tedy k jejich neplatnosti vyjádřili dovolatelé přesvědčení, že i kdyby byly samotné smlouvy o půjčkách neplatné, měli by na vymáhané plnění nárok podle hmotněprávních ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Právní otázku v dovolání předestřenou jako v pořadí prvou oprávnění sice považují za dosud judikatorně neřešenou, ve skutečnosti však tomu tak není. V odůvodnění rozsudku z 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, Nejvyšší soud výslovně formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. (pro společnosti s ručením omezením ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 téhož předpisu) nečiní rozdíl mezi smlouvami o půjčce uzavřenými společností jako věřitelkou a smlouvami uzavřenými společností jako dlužnicí , gramatickým výkladem tedy lze dovodit, že toto ustanovení dopadá i na smlouvy, jež společnost uzavírá jako dlužnice.
Pokud jde o právní otázku předestřenou v dovolání jako v pořadí druhou (k tomu, zda lze vůbec institut neplatnosti relevantně vztáhnout k notářskému zápisu, se Nejvyšší soud vzhledem k nepřípustnosti dovolání nevyjadřuje), na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, jelikož odvolací soud napadené rozhodnutí neodůvodnil neplatností vykonávaných notářských zápisů, nýbrž neplatností (§39 obč. zák.) smluv o půjčkách (odvolací soud použil – aniž to ovšem má vliv na správnost napadeného rozhodnutí – nesprávného pojmu „neplatnost podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona“, ačkoli jde o neplatnost pro rozpor se zákonem, a to s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák.).
Dovolací argumentace ustanovením §196a odst. 2 obch. zák. je nepřípadná, jelikož smlouvami o půjčkách, z nichž vycházejí vykonávané notářské zápisy, nebylo sjednáno – řečeno dikcí uvedeného ustanovení – „plnění ve prospěch jiné osoby, za niž by byla oprávněna jednat některá z osob oprávněných uzavřít smlouvu za povinnou (účastníky smluv o půjčkách byla povinná společnost jako dlužnice a osoby blízké jejímu jednateli jako věřitelé, o žádnou „jinou“ osobu /společnost/ ve smyslu ustanovení §196a odst. 2 obch. zák. tedy nešlo).
Pokud jde o další dovolací námitky, jejich případnou důvodností se Nejvyšší soud na základě nepřípustného dovolání, jehož obsahovým vymezením je – včetně označení právních otázek, pro jejichž řešení by mělo napadené rozhodnutí mít zásadní právní význam – vázán, zabývat nemohl. K doplnění dovolání podáním z 11. října 2012 soud nepřihlédl, jelikož bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu