ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3653.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3653/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, K. Čapka 16, proti žalovanému O. K., zastoupenému JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34C 74/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č.j. 1 Co 109/2013-86, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Heleny Tukinské, advokátky se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. ledna 2013, č.j. 34C 74/2012-67, výrokem I. zamítl žalobu, aby se žalovaný písemně omluvil žalobkyni za podání žaloby o zbavení způsobilosti k právním úkonům s tímto textem: „Omlouvám se za podání žaloby o zbavení způsobilosti k právním úkonům ze dne 20. 9. 2006 k Okresnímu soudu v Teplicích vedené pod spisovou značkou 14 Nc 926/2006, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 500.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem II. (správně III.) rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2013, č.j. 1 Co 109/2013-86, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním posouzení věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že v podání návrhu na zbavení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům nebyl shledán exces v jednání žalovaného, který by bylo možné považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Současně i jednání žalovaného, vztahující se k rozvodovému řízení účastníků, pak posoudil jako soud prvního stupně, a to jako žalovaným realizované využití zákonných procesních prostředků. Žalobkyní tvrzené řádné neplnění vyživovací povinnosti a týrání její osoby pak byly vyvráceny zamítnutím návrhu žalobkyně, podaným u Policie ČR.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 8. července 2013 a právní moci nabyl 9. července t.r.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 7. září 2013 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že dovolací soud posuzuje předmět dovolání rozdílně. Dále namítá, že bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1,2 a 3 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Z uvedených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a aby jejímu dovolání bylo vyhověno.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Uvedl, že podle jeho názoru je dovolání žalobkyně zcela nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí eventuálně odmítnutí a požádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Poté se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Ač dovolatelka opírá přípustnost svého dovolání o ustanovení §237 o.s.ř. s tím, že podle jejího názoru „dovolací soud posuzuje předmět dovolání rozdílně“, nijak tuto tvrzenou skutečnost neupřesňuje, naopak podstatnou část dovolání nepřípustně směřuje pouze do oblasti konkrétních skutkových zjištění.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud s přihlédnutím k ustanovení §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu