ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.366.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 366/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného M. Š. , proti povinné A. M. , zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 267/I, pro částku 164.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku, pod sp. zn. 26 EXE 2653/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 24. dubna 2013, č.j. 26 Co 197/2013-64, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. října 2012, č. j. 26 EXE 2653/2012-12, jímž okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci. Odvolací námitku povinné, že by oprávněný při respektování zásady dobrých mravů měl vymáhat pohledávku po jejím synovi, krajský soud posoudil jako neopodstatněnou s odůvodněním, že jeden ze základních předpokladů pro nařízení exekuce, totiž totožnost osoby povinné s osobou v nalézacím řízení žalovanou, jíž byla uložena platební povinnost, byl i v předmětné věci splněn. K přechodu exekuční povinnosti z povinné na třetí osobu, jak předpokládá ustanovení §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu, žádným ze zákonných způsobů nedošlo. Uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku z 18. ledna 2012 je jednostranným právním úkonem dovolatelčina syna J. M. vůči povinné, nemá však žádné právní účinky ve vztahu k třetím osobám, a tedy ani k oprávněnému, a nemění tak nic na povinnosti povinné splnit oprávněnému dluh v souladu s exekučním titulem, soudem schváleným smírem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jež má za přípustné s odůvodněním, že otázka vyřešená rozhodnutím z 28. listopadu 2002 sp. zn. 20 Cdo 535/2002, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že návrh na nařízení exekuce nelze zamítnout s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, má být posouzena jinak. Podle jejího názoru lze rozpor s dobrými mravy, byť jde o hmotněprávní institut, analogicky namítat ve vztahu k oprávněnosti podání návrhu na nařízení exekuce, přestože podání tohoto návrhu je upraveno právem procesním, jelikož procesní předpisy institut umožňující uplatnit hledisko dobrých mravů neobsahují. Podle jejího přesvědčení byl návrh na nařízení exekuce podán skutečně v rozporu s dobrými mravy, jelikož oprávněný věděl, že částky, jejichž zaplacení se podle exekučního titulu domáhá, v minulosti poskytl synovi povinné J. M. Povinná s oprávněným uzavřela soudní smír při ústním jednání dne 18. ledna 2012 a téhož dne pak uzavřela i dohodu se svým synem, nazvanou „uznání dluhu podle §558 obč. zák. s dohodou o splátkách dluhu a splátkovým kalendářem“. Z této listiny je patrno, že syn povinné potvrdil, že předmětné finanční prostředky oprávněný neposkytl povinné, nýbrž jemu, pročež se také syn povinné zavázal postupovat ve smyslu soudního smíru uzavřeného účastníky a tedy přímo oprávněnému hradit částku 2.000,- Kč měsíčně. Poté J. M. ml. povinnou informoval o tom, že splátky oprávněnému splácí, resp. že se s ním dohodl na vypořádání svého závazku. Podle dovolatelčina přesvědčení by oprávněný měl vzhledem k výše uvedenému svou pohledávku vymáhat po jejím synovi, jelikož povinná sama se závazkem svého syna neměla nic společného a oprávněný i její syn si této skutečnosti byli vědomi.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně na závěrech přijatých ve výše uvedeném judikátu není důvodu nic měnit a dovolací soud na ně v plném rozsahu odkazuje. Naopak zcela nesprávný je názor dovolatelky, jestliže ta důvod k posouzení návrhu na nařízení exekuce jako odporujícího dobrým mravům spatřuje v tom, že tento návrh měl být podán proti jejímu synovi. Nejvyšší soud např. v usnesení z 29. května 2008 sp. zn. 20 Cdo 4309/2007, a v desítkách rozhodnutích dalších zdůraznil, že vymezení účastníků exekučního řízení ustanovením §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. je založeno na procesní bázi , tj. oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce směřuje, tj. ten, koho oprávněný uvedl jako osobu, proti níž má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena. (z literatury též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2104 s.). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto titulem uložena povinnost. Nesvědčí-li právo z rozhodnutí nebo jiného titulu oprávněnému, stejně jako nebyla-li podle rozhodnutí nebo jiného titulu povinnost uložena povinnému, nejsou v exekučním řízení věcně legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení exekuce zamítne. Zdrojem (pramenem) věcné legitimace účastníků exekučního řízení je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky exekučního řízení, nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti, jelikož ta vyplývá bezprostředně z exekučního titulu.
Z uvedeného judikátu pak pro souzenou věc plyne jednak závěr, že měl-li by oprávněný, jak má za to povinná – z čehož pak dovozuje nutnost změny stávající judikatury – podat návrh na nařízení exekuce proti osobě jiné než exekučním titulem, tj. usnesením o schválení soudního smíru, zavázané, musel by být jeho návrh zamítnut, a jednak závěr další, že pro vztah mezi oprávněným a povinnou nemá (kromě případu přechodu práva podle §36 odst. 3 exekučního řádu, o který v souzené věci nejde) žádný právní význam dohoda mezi povinnou a osobou třetí (jejím synem), jež účastníkem nalézacího ani exekučního řízení nebyla.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání – aniž se zabýval ostatními, pro posouzení dané věci nerelevantními námitkami (např. jejích nepříznivých osobních, rodinných, příjmových a majetkových poměrů) – jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. srpna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu