ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3742.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3742/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Novotný & Partners, s. r. o., se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu , se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9/1800, o zaplacení částky 53.000,- Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 252/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 69 Co 63/2014-47, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 26. března 2014, č. j. 69 Co 63/2014-47, není přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka v dovolání namítá nesprávné posouzení spočívající v tom, že rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje požadavky řádného odůvodnění dle §157 odst. 2 o. s. ř. a je nepřezkoumatelný. Oba soudy navíc v rozporu s §§18 a §132 o. s. ř. pominuly skutková tvrzení, důkazní návrhy a právní argumentaci žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Tento poukaz dovolatelky však není přiléhavý. V citovaném rozhodnutí dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tedy k právnímu posouzení věci. V posuzovaném případě soudy obou stupňů skutkový stav věci náležitě zjistily a na základě právně významných skutkových zjištění pak přijaly odpovídající právní závěry, což je patrné i z odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze tedy dovodit, že by v uvedeném směru bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ani další námitky dovolatelky nenastolují takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu