ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3822.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3822/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné RCI Financial Services, s.r.o ., se sídlem v Praze 5, Radlická 14/3201, identifikační číslo osoby 25722328, proti povinnému J. Š. , zastoupenému Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, pro částku 404.977,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech, pod sp. zn. 11 EXE 3342/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. září 2013, č. j. 14 Co 1344/2012-56, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. února 2013, č. j. 14 Co 1344/2012-56, a usnesení Okresního soudu v Lounech z 24. dubna 2012, č.j. 11 EXE 3342/2012-13, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 7 o. s. ř. odmítl odvolání povinného proti usnesení z 24. dubna 2012, č. j. 11 EXE 3342/2012-13, jímž okresní soud nařídil exekuci k vymožení tam specifikované pohledávky, s odůvodněním, že soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat platnost rozhodčí doložky. Námitkou neplatnosti, odůvodněnou tím, že doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, případně konkrétní způsob jeho určení, povinný podle názoru odvolacího soudu nenamítl skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce; takovouto námitku měl vznést v řízení nalézacím, zahájeném žalobou na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. [napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího (viz rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a 32 Cdo 4923/2010) i Ústavního (viz rozhodnutí sp. zn. IV.ÚS 2735/11, III.ÚS 1624/12 a IV.ÚS 3779/11) soudu], povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že námitka absolutní neplatnosti rozhodčí doložky není uplatněním skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu.
Nejvyšší soud, dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od – nyní nově – ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález rozhodce JUDr. Petra Wildta, Ph.D., z 1. listopadu 2011, sp. zn. 149/05, jímž byl povinný zavázán k zaplacení částky 404. 977,- Kč s příslušenstvím. Protože jmenovaný rozhodce svou pravomoc rozhodnout spor mezi účastníky dovodil z rozhodčí doložky z 2. října 2002, je třeba projednávanou věc posuzovat podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. května 2006 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).
V odůvodnění usnesení publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 83/2011 Nejvyšší soud připomenul svůj závěr přijatý v usnesení z 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, že ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze dovodit, že by pasivita, případně nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek jeho podrobení se pravomoci rozhodce, a že takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jiná situace, dovozuje Nejvyšší soud v uvedeném usnesení dále, by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, kdy by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; v takovémto případě by obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.
Tento právní názor byl překonán závěry uvedenými v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013 , sp. zn. 31 Cdo 958/2012. V něm Nejvyšší soud poukázal na to, že k problematice, kdy povinný v řízení o nařízení exekuce tvrdil, že rozhodčí nález nemůže být považován za „vykonatelný exekuční titul“, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl vydán, je neplatná z důvodu, že rozhodce bude určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, se vyjádřil Ústavní soud (s odkazem na závěry uvedené v usnesení uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v nálezu z 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, publikovaném v systému ASPI s touto právní větou: „Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení . Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“. Předchozí nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, byl (kromě totožné první právní věty) uveřejněn v systému ASPI s právní větou: „Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“.
V citovaném usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález ani není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.
Vycházel-li odvolací soud z názoru jiného, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu