ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3996.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3996/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. B. , zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 138/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 33.077.688,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 249/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 25 Co 236/2012 - 183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č. j. 60 K 23/99-87, jímž byl na majetek žalobce prohlášen konkurz. Usnesení o prohlášení konkurzu nebylo zrušeno, Ústavní soud usnesením ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 554/99, odmítl ústavní stížnost žalobce proti usnesení o prohlášení konkurzu č. j. 60 K 23/99-87 (ústavní stížnost měla správně směřovat proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1999, č. j. 2 Ko 96/99-141, kterou bylo usnesení o prohlášení konkurzu č. j. 60 K 23/99-87 potvrzeno). Uvedené usnesení Ústavního soudu bylo rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva shledáno příliš formalistickým, přičemž Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) dospěl k závěru, že Ústavní soud porušil právo žalobce na spravedlivý proces (srov. rozsudek druhé sekce ESLP ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00, veřejnosti dostupný ve francouzském jazyce na webovém portálu Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc).
Soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. V části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 32.749.669,80 Kč jako nákladů jeho právního zastoupení, byla žaloba zamítnuta proto, že o nákladech řízení bylo již jednou rozhodnuto v rámci rozhodnutí o prohlášení konkurzu, nelze se jich proto domáhat znovu cestou žaloby o náhradu škody proti státu. V části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 328.018,39 Kč, byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že na státu lze náhradu škody žádat úspěšně až tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Kromě toho soud prvního stupně uvedl, že oba nároky žalobce nejsou po právu rovněž z toho důvodu, že žalobcem tvrzená nezákonná rozhodnutí nebyla nikdy pro nezákonnost zrušena.
Odvolací soud se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dále uvedl, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
V otázce, zda mají soudy povinnost posoudit, jak by řízení před obecnými soudy skončilo, kdyby v něm bylo pokračováno po zjištění pochybení Ústavního soudu, je napadený rozsudek v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz), soudy v odškodňovacím řízení tuto povinnost nemají, neboť nemohou předjímat rozhodnutí soudů v původním řízení a nově přezkoumávat věc, která byla předmětem řízení předchozího. Pokračovat v řízení poté, co ve věci rozhodl Evropský soud pro lidská práva, by mohl jedině Ústavní soud na základě rozhodnutí o obnově řízení podle §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení však až do 31. 12. 2012, tedy i v rozhodné době poté, co ESLP dne 20. 4. 2004 vydal rozsudek ve věci žalobce, umožňovalo pokračovat v řízení pouze v trestních věcech, nikoliv ve věcech soukromoprávních.
Z judikatury dovolacího soudu (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013) plyne, že pakliže byla nezákonnost rozhodnutí Ústavního soudu deklarována v rozsudku ESLP, samotná skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu nebylo zrušeno, nemá za daných specifických okolností za následek vyloučení odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí Ústavního soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V souladu s výše uvedeným však stát odpovídá toliko za nezákonné rozhodnutí Ústavního soudu. Nezákonnost usnesení o prohlášení konkurzu ani nezákonnost potvrzujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze z ničeho vyvozovat.
Ani Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci Bulena proti České republice neshledal mezi porušením čl. 6 Úmluvy a škodou tvrzenou žalobcem příčinnou souvislost, když v bodě 41 rozsudku uvedl: „Soud se domnívá, že základem pro poskytnutí spravedlivého zadostiučinění v daném případě je skutečnost, že stěžovatel nemohl využít svého práva na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud nezjistil příčinnou souvislost mezi tvrzenou materiální a morální újmou a vysloveným porušením článku 6. Navíc soud nehodlá spekulovat o výsledku řízení v případě, kdyby Ústavní soud přijal stěžovatelovu ústavní stížnost k přezkumu a vyhověl jí.“ (citováno z neoficiálního překladu rozsudku ESLP do češtiny dostupného na http://portal.justice.cz ).
Dovolací soud dodává, že závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, nelze na posuzovaný případ aplikovat. Rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2008/2008 se zabývá situací, kdy pravomocné meritorní rozhodnutí soudu v řízení o návrhu na prohlášení konkurzu nebylo vydáno, v posuzovaném případě však soudy o návrhu na prohlášení konkurzu meritorně rozhodly.
Na dalších dovolatelem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 31. března 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu