ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4084.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4084/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného M. V. , zastoupeného JUDr. Ivanou Dufkovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Tyršova 8, proti povinným 1) M. M. , a 2) J. M. , zastoupeným Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, pro 800.000,- Kč, vedené u Mgr. Lenky Černoškové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu v Prostějově, Dolní 71, pod sp. zn. 018EX 03117/07, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. srpna 2013, č. j. 40Co 606/2013-111, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud v napadené části potvrdil usnesení ze 7. ledna 2013, č. j. 018EX 03117/07-083, jímž soudní exekutorka vydala dražební vyhlášku. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé je řešen vymezený okruh otázek. Úkony soudu (soudního exekutora), účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali povinní dovolání, jímž namítají, že „odvolací soud nedostatečně právně vyhodnotil skutečnou cenu nemovitostí, zejména okolnost, že mají být zpeněženy za cenu neodpovídající jejich tržní hodnotě“, (výše uvedený závěr odvolacího soudu o relativně samostatných fázích exekuce zůstal dovoláním nenapaden).
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., jakož i s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 29. srpna 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Týž závěr není důvodu nevztáhnout na případy, kdy má dovolání být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I v takovém případě půjde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bude-li z dovolání zřejmé, od kterého řešení otázky hmotného či procesního práva dovolacím soudem se podle mínění dovolatelů odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Jelikož povinní své dovolání z 18. října 2013 o shora uvedené náležitosti v dovolací lhůtě nedoplnili, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Argumentem, že odvolací soud „nedoplnil dokazování o navrhované důkazy, jež jsou v dané věci podstatné, tj. že především řádně neposoudil všechny námitky odvolatelů k dražební vyhlášce“, povinní namítají existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); o takový případ však (viz výše) v souzené věci nejde.
K návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že užití tohoto institutu je ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) z povahy věci vyloučeno. O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, soud nevydává zvláštní rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/2006, pod poř. 73).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27 března 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu