ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4143.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4143/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně I. M. , zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované Z. C. , zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, o určení neplatnosti kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 45 C 203/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, ze dne 28. května 2014, č. j. 59 Co 36/2014-176, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 17. června 2014, č. j. 59 Co 36/2014-188, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), ze dne 28. května 2014, č. j. 59 Co 36/2014-176, ve znění usnesení téhož odvolacího soudu ze dne 17. června 2014, č. j. 59 Co 36/2014-188, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud v řešení otázky platnosti kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 20. ledna 2011, se nijak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel také z výpovědi žalované, která při jednání před soudem prvního stupně dne 6. listopadu 2013 mj. vypověděla, že „Pan Š. chtěl byt darovat, ale s ohledem na daňové povinnosti, které byly pro nás výhodnější v případě kupní smlouvy, se zvolila forma kupní s tím, že kupní cena byla smluvena v takové výši, aby pokryla náklady na úhradu daně z převodu nemovitostí.“ Nejednalo se tedy o situaci, kdy účastníky sjednaná kupní cena byla nepřiměřeně nízká (kterážto skutečnost by sama o sobě platnost smlouvy nemohla přivodit), nýbrž o případ, kdy v řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu výhradně z toho důvodu, aby obešli v tomto období platné a účinné daňové předpisy s úmyslem platit nižší daň z realizovaného převodu (namísto daně darovací daň z převodu nemovitostí; k tomu srov. §§14 a 15 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění k datu uzavření předmětných smluv).
Odvolací soud se přitom na základě popsaného skutkového stavu ztotožnil s právním posouzení věci soudem prvního stupně ohledně neplatnosti kupní smlouvy dle §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ústavní soud České republiky např. ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 47, svazek 30, in nakladatelství C. H. Beck) vyložil, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázán, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednáním in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, že záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředpokládaného a nežádoucího. Jinými slovy vyjádřeno, k obcházení zákona dojde v případě, kdy sice právní úkon není v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
V poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění rozhodném k datu uzavření předmětné kupní smlouvy, platilo, že dohoda stran o kupní ceně je esenciální náležitostí kupní smlouvy, jež musí mít, v případě, že se jedná o nemovitost, v souladu s §46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu, jejíž nedodržení sankcionuje občanský zákoník (§40 odst. 1 obč. zák.) absolutní neplatnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 1571/2012, zaujal právní názor, že ústní ujednání o tom, co strany kupní smlouvy pokládají za kupní cenu nemovitosti (i jak bude tato mezi nimi vypořádána), jež neodpovídá ceně uvedené v následně sepsané kupní smlouvě, by mohlo směřovat k obcházení daňových předpisů (§10 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v rozhodném znění), což by mohlo být důvodem neplatnosti právního úkonu dle §39 obč. zák. Tím spíše pak absolutní neplatností je postižen právní úkon, který byl uzavřen z důvodu, aby v jeho důsledku došlo k obejití příslušného daňového předpisu při plnění daňové povinnosti. Jestliže odvolací soud v osvětlených skutkových poměrech dané věci shledal předmětnou kupní smlouvu dle §39 obč. zák. absolutně neplatnou pro obcházení zákona, nelze v takto učiněném právně kvalifikačním závěru spatřovat pochybení a odklon od připomenuté judikatury. Přitom judikatura, na kterou žalovaná ve svém dovolání odkazuje, se vztahuje k výkladu právních úkonů, aniž by se výslovně zabývala právní otázkou řešenou (ve zjištěných skutkových poměrech věci) odvolacím soudem.
K dovolací argumentaci zpochybňující skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodnutí, nebylo možné při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout, neboť dle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání.
K dovolací argumentaci stran tvrzené procesní vady (odvolacího) řízení nutno uvést, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Žalovaná však v uvedeném směru své dovolání nevymezila a svou dovolací argumentaci vystavěla na pouhé konfrontaci s postupem odvolacího soudu. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k námitce v dovolání, že odvolací soud nepřipustil návrh žalované na provedení dokazování.
Z důvodu nepřípustnosti dovolání neměl dovolací soud ani možnost přihlédnout k příp. vadám odvolacího či prvoinstančního řízení, resp. nemohl posoudit, zda takové vady vskutku dané řízení zatěžovaly, a pokud ano, zda mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 576/2013, §1 odst. 2, §2, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 588,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částku 3.388,- Kč (celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení) je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu