Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.03.2014, sp. zn. 30 Cdo 4390/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4390.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4390.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4390/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné PARK OBCHODU s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Přívozní 2, identifikační číslo osoby 26379830, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, proti povinné Z. S. , zastoupené Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, pro 359 698,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 76 EXE 1521/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2013, č. j. 11 Co 303/2013-80, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2013, č. j. 11 Co 303/2013-99, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. 76 EXE 1521/2012-67, zamítl návrh povinné ze dne 3. 1. 2013, založený na č. l. 19 exekutorského spisu, na zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že exekuční titul (rozsudek pro zmeškání ze dne 11. 4. 2012, č. j. 35 C 146/2011-80) byl povinné účinně doručen, a to na adresu L., P. (místo jejího podnikání, adresa trvalého bydliště), když tuto adresu povinná uvedla ve svých podáních (v odporu proti platebnímu rozkazu a v odvolání). Stejnou adresu uvedla i v dalším podání ze dne 21. 2. 2012. V krátké době tedy opakovaně sdělila svoji doručovací adresu podle §46a odst. 2 o. s. ř., neboť uvedení adresy na podání účastníka se považuje za žádost tohoto účastníka, aby mu soud na tuto adresu doručoval. Na tuto adresu pak bylo povinné doručeno předvolání k jednání a následně rozsudek pro zmeškání. Ani z předložené faktury nemohl nalézací soud dovodit, že by měl povinné (žalované) doručovat na adresu P., A. Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že již v odvolání proti usnesení, jímž byla nařízena exekuce, povinná namítala, že jí exekuční titul nebyl doručen. Odvolací soud při rozhodování o tomto odvolání, kdy měl k dispozici nalézací spis, dospěl k závěru, že povinné byl rozsudek pro zmeškání ze dne 11. 4. 2012, č. j. 35 C 146/2011-80, řádně doručen. V návrhu na zastavení exekuce uvedla povinná stejné argumenty. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, současně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 1. 2013, č. j. 56 Co 9/2013-57, jímž bylo potvrzeno usnesení o nařízení exekuce. Protože námitka, že exekucí jsou postiženy movité věci, které podle zákona postihnout nelze, byla uplatněna až v odvolacím řízení, nemohl se jí odvolací soud zabývat. V dovolání povinná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř.; „dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Uvedla, že exekuční titul není po formální ani materiální stránce vykonatelný a že řízení, které předcházelo jeho vydání, je postiženo takovou vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že platební rozkaz ze dne 11. 5. 2011, č. j. 35 C 146/2011-24, jí nebyl doručen do vlastních rukou (§173 odst. 1 o. s. ř.), neboť byl vhozen do poštovní schránky zaměstnavatele povinné. „První otázka zásadního právního významu“ dle dovolatelky spočívá v tom, „zda se uvedené doručení náhradním způsobem mohlo stát účinné tím, že povinná měla možnost seznámit se s obsahem takové zásilky, když proti platebnímu rozkazu podala odpor i přes to, že nalézací soud postupoval zcela jednoznačně v rozporu s §173 odst. 1 o. s. ř. a byl povinen dle §173 odst. 2 o. s. ř. usnesením platební rozkaz zrušit v plném rozsahu, nikoliv až na základě podaného odporu“. Dále uvedla, že odvolací soud nesprávně vychází ze skutečnosti, že povinná ve svých podáních (odporu) uvedla své jméno a pod svým jménem uvedla „L., P.“, a že tím nalézacímu soudu ve smyslu §46a odst. 2 o. s. ř. sdělila svou doručovací adresu, že se takové podání účastníka považuje za žádost tohoto účastníka, aby nalézací soud doručoval právě na tuto adresu. Povinná pouze uvedla obecné náležitosti podání ve smyslu §42 odst. 4 o. s. ř., resp. uvedla identifikaci účastníka, proti kterému platební rozkaz směřoval, tak, jak ji identifikoval sám žalobce (oprávněný). Nalézací soud před tím marně doručoval povinné na adresu v L. ulici, ačkoliv mu soudní doručovatel sdělil, že povinná zde nebydlí. Okresní správa sociálního zabezpečení Plzeň-město sdělila soudu kontaktní adresu – P., A. „Druhá otázka zásadního právního významu“ dle dovolatelky pak spočívá v tom, „zda soud mohl považovat uvedení obecných náležitostí podání ve smyslu ust. §42 odst. 2 o. s. ř., resp. uvedení identifikaci účastníka, proti kterému platební rozkaz směřoval povinnou, tak jak jej identifikoval sám žalobce (oprávněný), za žádost účastníka, aby soud doručoval na jinou adresu, než uvede na svém podání, i přesto, že se jednalo o podání a toto podání (odpor) měl považovat za irelevantní s ohledem na ust. §173 odst. 2 o. s. ř.“. Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Ačkoliv povinná spojuje přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, neuvádí, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, popř. jaká právní otázka má být řešena jinak (tedy jak byla dosud dovolacím soudem řešena a jak má být řešena podle dovolatelky). Úprava přípustnosti dovolání účinná od 1. 1. 2013 nespojuje přípustnost dovolání s otázkami zásadního právního významu, jak v podstatě dovolatelka činí, nýbrž s důvody uvedenými v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání povinné s ohledem na §241b odst. 3 o. s. ř. podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. března 2014 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , Ph.D. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2014
Spisová značka:30 Cdo 4390/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4390.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2162/14
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19