ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4467.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4467/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzovaného M. Ž. , zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Jaroslavem Johnem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Výšině 412, za účasti opatrovníka Města Vsetín, o vrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 0 P 2/2007, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2014, č. j. 14 Co 211/2014-736, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2014, č. j. 14 Co 211/2014-736, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. února 2014, č. j. 0 P 2/2007-653, se zrušují a řízení se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. února 2014, č. j. 0 P 2/2007-653, změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. září 2005, č. j. 30 Nc 833/2005-23, jímž byl posuzovaný M. Ž. zbaven způsobilosti k právním úkonům „tak, že M. Ž. se omezuje ve svéprávnosti tak, že je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500,- Kč“ (výrok I.). Dále rozhodl, že „Opatrovník Město Vsetín je povinen a oprávněn činit za posuzovaného M. Ž. veškerá právní jednání, kromě hospodaření s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč.“ (výrok II.) Výroky III. a IV. uvedený soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že zdravotní stav posuzovaného se „prakticky nezměnil od roku 2005, kdy bylo rozhodnuto o tom, že se zbavuje způsobilosti k právním úkonům. Je pravdou, že si osvojil některé dovednosti, rovněž umí hospodařit s menšími částkami peněz. M. Ž. je poživatelem invalidního důchodu ve výši asi 8.500,- Kč, Je nucen si hradit poplatky za ubytování a stravu. Vzhledem k provedenému dokazování změnil soud původní rozsudek o zbavení způsobilosti tak, že se M. Ž. omezuje ve svéprávnosti v tom směru, že je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč. Soud zároveň vymezil opatrovníkovi Městu Vsetín nově jeho práva a povinnosti vůči M. Ž.“
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. června 2014, č. j. 14 Co 211/2014-736, napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odvolacím řízení vyslechl posuzovaného a s přihlédnutím k obsahu spisu dospěl k závěru, že „o použití mírnějších omezujících opatření v daném případě uvažovat nelze, stejně tak je podle názoru odvolacího soudu naprosto jasné, že vrácení svéprávnosti v širším než učiněném rozsahu by mělo pro posuzovaného za následek hrozbu závažné újmy.“
Proti tomuto rozsudku (do jeho meritorního výroku I.) odvolacího soudu podal posuzovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je toho názoru, že na základě zjištěného skutkového stavu „mělo být aplikováno ustanovení §55 odst. 2 a §60 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, ale jinak, než je aplikoval Krajský soud v Ostravě.“ Posuzovaný v posledním období získal takové dovednosti a návyky (jež jsou uvedené ve spise), které odůvodňují realizaci mírnějších a méně omezujících opatření ve smyslu §55 odst. 2 o. z. Podle posuzovaného soud prvního stupně, resp. odvolací soud nedbal na tom, aby omezení svéprávnosti nebylo ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba, přičemž měl postupovat podle §39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a měl např. schválit smlouvu o nápomoci. Posuzovaný je přesvědčen o tom, že mu správně měla být vrácena svéprávnost. Soud prvního stupně přistoupil ke změně předchozího rozsudku shora popsaným způsobem, aniž by blíže určil za jaké období je posuzovaný schopen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500,- Kč; stejné pochybení se projevilo i ve výroku II. prvoinstančního rozsudku v rámci úpravy práv a povinností opatrovníka. Podle posuzovaného oba soudy tedy správně určily normu, která na případ dopadá, ale nesprávně si ji vyložily a nesprávně ji aplikovaly.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeného advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je – vzhledem k tomu, že v rozsudečném výroku není dostatečně určitě vymezen obsah rozhodnutí – přípustné a je tudíž i důvodné.
Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu posuzovaného na navrácení jeho svéprávnosti, který – v poměrech předchozí právní úpravy a shora již cit. předchozím rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně – byl zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Podle §40 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále již „z. ř. s.“) soud rozhoduje rozsudkem. Podle odst. 2 téhož par. v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.
Nestanoví-li z. ř. s. jinak, použije se občanský soudní řád (§1 odst. 2).
Podle §155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
Esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně. Tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku doléhá zcela i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti.
V posuzovaném případě odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který posuzovaného omezil ve svéprávnosti (ještě jednou citováno z výroku I. cit. rozsudku) „tak, že je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč.“ Z této formulace rozsudečného výroku (ale ani z odůvodnění písemných vyhotovení obou soudních rozhodnutí) však není již zřejmé (určité), k jakému časovému období se finanční limit 500,- Kč vztahuje; zda jím má být limit denní, týdenní či snad měsíční. Absence časového vyjádření, k němuž se má vztahovat předmětný limit z hlediska stanovení hranice při omezení svéprávnosti posuzovaného, je tak důsledkem nesprávného právního posouzení věci, kdy tento zjevný defekt nebyl odstraněn ani v odvolacím řízení. K obdobnému právnímu pochybení došlo i v rámci výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud v napadeném rozsudku rovněž nijak nereagoval.
Za dané situace dovolacímu soudu proto nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.
Protože dovolání v této věci je přípustné, byl dovolací soud povinen přihlédnout podle §242 odst. 3 též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku sice vyložil, jaká z provedených důkazů učinil dílčí skutková zjištění, leč závěr o skutkovém stavu (tzv. skutková právní věta coby relevantní skutkový základ, který soud podřazuje příslušné právní normě) s vyjádřením učiněného právně kvalifikačního závěru (právního posouzení věci) je zcela nedostatečný a do jisté míry zmatečný vzhledem k učiněnému závěru o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzovaného. Soud prvního stupně totiž – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - na straně jedné uzavírá, že bylo „prokázáno, že zdravotní stav M. Ž. se prakticky nezměnil od roku 2005, kdy bylo rozhodnuto o tom, že se zbavuje způsobilosti k právním úkonům“ , současně však na straně druhé zase uvádí, že „Je pravdou, že si (roz. posuzovaný) osvojil některé dovednosti, rovněž umí hospodařit s menšími částkami peněz...je poživatelem invalidního důchodu...je nucen si hradit poplatky za ubytování a stravu.“ Zjevně zde tak chybí hodnotící úsudek soudu, proč nakonec bylo přistoupeno k omezení svéprávnosti posuzovaného, byť se v mezidobí sociální chování posuzovaného mělo změnit a u posuzovaného – oproti poměrům, za nichž rozhodoval Okresní soud ve Zlíně – mělo dojít k určitému zlepšení v jeho dovednostech, návycích atd. Nejde totiž o to, jak znalec popisuje jím zjištěné skutečnosti, či jak vnímá chování posuzovaného zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, nýbrž zásadně jde o důsledné posouzení takto zjištěných skutečností soudem, který je povinen v odůvodnění svého rozsudku zprostředkovat nejen ucelený skutkový obraz daného případu, ale též smysluplnou a přesvědčivou právní kvalifikaci věci, jež v sobě obsahuje (danému případu odpovídající) podrobné rozvedení aplikovaného pravidla chování na zjištěný skutkový stav. Z tohoto pohledu je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sice obsažnější, avšak jeho závěr, že „vrácení svéprávnosti v širším než učiněném rozsahu by mělo pro posuzovaného za následek hrozbu závažné újmy“ , postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu. Přitom i ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu