ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.649.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 649/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 145.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 281/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 25 Co 198/2013 - 59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2013, č. j. 22 C 281/2011 – 33, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 145.000,- Kč, potvrdil a zároveň změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 50/2005.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Námitka žalobce, že soud pominul, že se jedná o reparační řízení, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud skutečnost, že posuzované řízení bylo řízením reparačním, při hodnocení závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž ke způsobení újmy došlo, vzal v úvahu.
Ani námitka žalobce, že odvolací soud měl stanovit základní částku odškodnění ve výši 20.000,- Kč až 30.000,- Kč, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud základní částku pro výpočet výše odškodnění vůbec nestanovoval, neboť dospěl k závěru, že v posuzovaném případě bude postačovat poskytnout zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formou konstatování práva. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, zejm. jeho část V., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012), a že dovolací soud se nadto přiznanou formou zadostiučinění zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010), což není případ žalobce.
Při posuzování celkové délky řízení odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího a shodně s názorem žalobce uzavřel, že délka posuzovaného řízení nebyla přiměřená (srov. Stanovisko, zejm. jeho část IV., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009).
Ani námitka žalobce, že posuzované řízení nebylo složité, přípustnost dovolání založit nemůže. Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když vzal v úvahu skutkovou složitost věci a uvedl, že věc nebyla banální (srov. Stanovisko, zejm. část IV, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011).
Námitka žalobce, že soud nesprávně posoudil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Odvolací soud uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že žalobce zahajuje značné množství soudních řízení. V takovém případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství žalobcem iniciovaných soudních sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Ani v řešení uvedené otázky se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Co se týče tvrzení žalobce, že v posuzovaném řízení musel soud prvního stupně rozhodovat dvakrát z toho důvodu, že jeho první rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno jako skutkově a právně vadné, žalobce namítá skutečnosti, které ze skutkových zjištění soudů nevyplývají, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §237 odst. 3 a §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z dovolatelem vymezených otázek.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. srpna 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu