ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.665.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 665/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce M. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 231/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, č. j. 1 Nc 2362/2013-53, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 10. 6. 2013 rozhodl, že nadále bude v řízení zastupovat Českou republiku Ministerstvo spravedlnosti (výrok I.) a vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok II.). Následně věc předložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud pro Prahu 2 vyjádřil svůj nesouhlas s postoupením věci, což odůvodnil tím, že žaloba není konkrétní, není z ní zřejmé, na základě čeho se žalobce domáhá nemajetkové újmy a nelze tedy najisto říci, která organizační složka státu má za stát jednat, přičemž tyto nedostatky žalobního podání nebyly dosud odstraněny.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 2 je důvodný. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při jednání dne 10. 6. 2013 před Obvodním soudem pro Prahu 7 byla čtena žaloba. Tím bylo řízení zahájeno a soud již nemohl svojí místní příslušnost dále zkoumat. Pokud poté dospěl k závěru, že organizační složkou, příslušnou vystupovat za stát, je Ministerstvo spravedlnosti, mohl nadále jednat bez dalšího s touto složkou, avšak na posouzení místní příslušnosti je to již bez vlivu. Současně Městský soud v Praze přisvědčil námitkám Obvodního soudu pro Prahu 2, že nebyly doposud odstraněny vady žalobního podání do té míry, aby bylo zřejmé, s jakou organizační složkou státu je odpovídající jednat.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podalo Ministerstvo vnitra jednající jménem žalované České republiky dovolání. Ohledně přípustnosti dovolání dovolatelka odkázala na ustanovení §237 o. s. ř., aniž by blíže vymezila, v čem naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Z doložených podkladů je zcela zřejmé, že příslušnou organizační složkou státu pro řízení ve věci náhrady škody (nemajetkové újmy) za tvrzený nesprávný úřední postup Policie ČR při vyšetřování trestného činu v rámci přípravného řízení trestního je Ministerstvo spravedlnosti. Dovolatelka tak považuje za nesprávný právní názor Městského soudu v Praze ohledně věcné příslušnosti organizační složky státu, i pokud jde o tvrzení o neurčitosti obsahu podání. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení a potvrdil tak původní usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že není k projednání podání označeného jako dovolání soudem funkčně příslušným.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek §11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení jestliže soud, jemuž byla věc postoupena, s postoupením nesouhlasí, předloží ji k rozhodnutí, pokud otázka příslušnosti nebyla již rozhodnuta soudem odvolacím, svému nadřízenému soudu; rozhodnutím tohoto soudu je vázán i soud, který věc postoupil.
Pojem „nadřízený soud“, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních, a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž zaměňovat nelze (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Plsn 1/96, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Rozhodl-li tedy Městský soud v Praze o důvodnosti nesouhlasu Obvodního soudu pro Prahu 2 s postoupením věci, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím soudu odvolacího, ale rozhodnutím organizačně nadřízeného soudu, jež je závazné i pro soud, který věc postoupil a jemuž je věc vrácena, aniž by o tom bylo nutno samostatně rozhodovat. V posuzované věci sice vydání tohoto rozhodnutí předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž bylo odvolání přípustné, účastníci řízení však odvolání nepodali, a proto soud, jemuž byla věc postoupena, předložil v souladu s ustanovením §105 odst. 3 o. s. ř. své nesouhlasné stanovisko s postoupením věci soudu nadřízenému a ten o tomto nesouhlasu rozhodl.
Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 532/2006, a ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod pořadovým číslem 112). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobců zastavil (§104 odst. 1, §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu