ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.748.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 748/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. B. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, o částku 5,568.149,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 302/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2013, č. j. 29 Co 452/2013-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2013, č. j. 29 Co 452/2013-116, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 6. 2013, č. j. 24 C 302/2007-104, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla odmítnuta žaloba na zaplacení částky 5,568.149,- Kč.
O žalobě rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 24 C 302/2007-81, tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 2. 2013, č. j. 29 Co 380/2012-97, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem, že soud prvního stupně je povinen vyzvat žalobce, aby upřesnil, v čem škoda v tvrzené výši spočívá a jak konkrétně vznikla, a aby sdělil okamžik, kdy se o škodě dozvěděl, neboť na jednom místě žaloby tvrdí, že se o škodě dozvěděl zveřejněním usnesení ze dne 28. 6. 2004 o prohlášení konkurzu a na jiném místě, že se tak dozvěděl ze znaleckého posudku ze dne 19. 4. 2005. Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 24. 4. 2013, č. j. 24 C 302/2007-102, jež bylo žalobci doručeno dne 25. 4. 2013, žalobce vyzval, aby ve lhůtě 25 dnů od doručení usnesení doplnil skutková tvrzení. Žalobce však na tuto výzvu nereagoval. Soud prvního stupně žalobu odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že trvá na tom, že žaloba je zcela nesrozumitelná. Chybí vylíčení základních skutkových okolností ohledně toho, v čem konkrétně škoda spočívá, přičemž nestačí, že je za škodu označena konkrétní částka. Pokud má žalobce na mysli, že škoda představuje znehodnocení akcií společnosti Stavební hrádecká společnost, a.s., jíž byl akcionářem, pak musí tvrdit, čím konkrétně došlo k znehodnocení těchto akcií. Chybí tvrzení, co se s akciemi stalo. Dále chybí tvrzení, co ve vztahu ke škodě znamenala skutečnost, že se žalobce dozvěděl o prohlášení konkurzu. Žaloba dosud postrádá zcela jednoznačná tvrzení, na základě nichž by bylo možno posoudit důvodnost vznesené námitky promlčení ze strany žalované. Je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, a to úplně a srozumitelně. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Nelze přehlédnout ani to, že žalobce na výzvu k odstranění vad podání vůbec nereagoval.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o. s. ř., neboť dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, jestliže má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že pro odmítnutí podání nebyla naplněna podmínka dle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., a to že pro nedostatek podání nelze v řízení pokračovat. Dle dovolatele vše dostatečně doložil v předchozích podáních, kde uvedl, že škoda vznikla tím, že státní úředník nesprávně postupoval při vyznačení právní moci na platební rozkaz, čímž v průběhu exekučního řízení došlo k zablokování veškerého majetku Stavební hrádecké společnosti, a. s. (dále jen „společnost“), jejímž byl žalobce akcionářem. Následně byl prohlášen konkurz na majetek této společnosti. Dále dovolatel opakuje svá žalobní tvrzení, sporuje závěr o promlčení nároku vyjádřený v odvolacím soudem zrušeném rozsudku soudu prvního stupně a také uvádí, že po provedení konkurzu zbyl likvidační zůstatek, tudíž společnost měla dostatek aktiv k uspokojení závazků společnosti, a to i po provedení konkurzu a vynaložení nákladů na provedení konkurzu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jednoznačné individualizace skutku v žalobě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
I přes uvedenou vadu dovolání dovolací soud shledal dovolání přípustné a zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Vylíčení rozhodujících skutečností tedy v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce.
„Úvahy o tom, zda a jak žalobce (navrhovatel) splnil svoji základní povinnost formulovanou v §101 odst. 1 písm. a), tj. tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, však nelze zaměňovat s minimálním nárokem, jenž zákon klade na žalobce (navrhovatele) pro zahájení řízení žalobou (návrhem). Zákon zde totiž po žalobci nepožaduje uvedení všech, nýbrž jen rozhodujících skutečností. Z tohoto hlediska není úplnost skutkových tvrzení v žalobě pro posouzení způsobilosti žaloby vést k projednání věci významná. Minimálnímu požadavku zákona vyhoví žalobce (navrhovatel) tehdy, když na základě subjektových, časových a místních okolností vyjádří děje a následky, jež ve svém spojení umožňují jejich identifikaci a podřazení skutkovým podstatám základních (hmotněprávních) norem.“ (David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 361.)
V posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že skutková tvrzení žalobce jsou nedostatečná. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným.
V žalobě žalobce uvedl, že nesprávný úřední postup spatřuje v chybném vyznačení právní moci na platebním rozkaze Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 39 Ro 107/2003-25, přičemž tento postup vedl k nařízení exekuce na majetek společnosti usnesením okresního soudu v Liberci ze dne 1. 8. 2003, č. j. 45 Nc 6564/2003-4, která byla následně právě z důvodu chybného vyznačení právní moci platební rozkazu usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 10. 2003, č. j. 45 Nc 6564/2003, zastavena. Společnost tak po určitou dobu nemohla disponovat se svým majetkem, což dle tvrzení žalobce vedlo k prohlášení konkurzu na její majetek. Výši škody žalobce vyčíslil hodnotou jím držených akcií společnosti ke dni 2. 1. 2004, přičemž odkázal na znalecký posudek.
Žalobce tak v žalobě jednoznačně uvedl, v čem spatřuje škodní událost, za níž považuje jednak nesprávný úřední postup (chybné vyznačení právní moci na platebním rozkaze), jednak nezákonné rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 8. 2003, č. j. 45 Nc 6564/2003-4), v čem spatřuje vznik škody, a jaká je její výše, a v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi škodní událostí a vznikem škody. Zda tvrzený úřední postup je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zda rozhodnutí je nezákonným rozhodnutím ve smyslu citovaného zákona, zda žalobci vznikla škoda v tvrzené výši a zda lze mezi výše uvedeným shledat příčinnou souvislost, či nikoliv, by bylo posouzeno až při meritorním projednávání věci. Vyčítá-li odvolací soud žalobci, že netvrdí, co se s akciemi stalo, pak takové tvrzení již nesouvisí s vymezením předmětu řízení po skutkové stránce, ale s prokázáním vzniku tvrzené škody. Rovněž výtka odvolacího soudu, že na základě skutkových tvrzení žalobce nelze posoudit důvodnost vznesené námitky promlčení je ve vztahu k vymezení předmětu řízení nepřípadná, tím spíše když v této skutečnosti tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní stranu žalovanou.
Dovolací soud proto shledal důvodnou námitku dovolatele, že žalobu bylo možno věcně projednat, a nebyly dány důvody k jejímu odmítnutí, ač na výzvu k odstranění vad podání nereagoval. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl; odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu