ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.822.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 822/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Vladimíra Mikuška, v právní věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, identifikační číslo osoby 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 145.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 8/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 21 Co 397/2013-73, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou ze dne 12. ledna 2012 domáhala peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) ve výši 145.000,- Kč, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky dosud neskončeného řízení, u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 11/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. července 2013, č.j. 26 C 8/2012-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 77.000,- Kč od 17. 10. 2012 do zaplacení ve výši 7,75 %, ve zbývající části žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětné řízení probíhalo od ledna 2005 do června 2013, tedy více než 8 let. Žalobkyně dne 16. dubna 2012 uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s průtahy v řízení, a žalovaná ji odškodnila částkou 77.000,- Kč. Soud prvního stupně celkovou dobu posuzovaného řízení považoval za nepřiměřenou, na druhé straně ale řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, když třikrát ve věci rozhodoval soud prvního stupně, čtyřikrát odvolací soud a dvakrát Nejvyšší soud. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni by příslušela náhrada za 7 let průtahů v řízení v celkové výši 90.000,- Kč (15.000,- Kč za každý rok řízení po první dva roky snížených na polovinu), snížená o 20 %, tedy částka nižší než byla žalobkyni přiznána žalovanou. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala po uplynutí šestiměsíčně lhůty k předběžnému projednání nároku žalobkyně do prodlení, přiznal žalobkyni úrok z prodlení.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 21 Co 397/2013-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výši úroku z prodlení stanovil částkou 7,50 % ročně a ohledně zbývajícího úroku ve výši 0,25 % ročně žalobu zamítl, jinak ho potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho hodnocením délky původního řízení, za niž byla přiznána náhrada, když řízení ve skutečnosti trvalo 8 let a 4,5 měsíce. I za této situace, kdy vzhledem k délce řízení by bylo vhodnější vzít za základ pro výpočet odškodnění částku 20.000,- Kč za rok, by základní částka odškodnění činila 20.000,- Kč, za celou dobu řízení pak 147.497,- Kč, pak vzhledem k tomu, že samotný předmět řízení není ve smyslu judikatury ESLP a Nejvyššího soudu ČR zvýšený a žalobkyně vede velké množství takových sporů, by bylo důvodem základní částku krátit o 50 %, tedy na 73.748,50 Kč. Ztotožnil se i se závěrem, že žalobkyni náleží úrok z prodlení, ale jeho výše byla ve smyslu §517 odst. 2 občanského zákoníku a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů 7,5 % ročně.
Proti rozsudku Městského soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění všech jednotlivých předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Je zejména přesvědčena, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nevzal v úvahu, že řízení dosud není skončeno a že nesprávně zhodnotil významnost věci pro ni. Věc byla podle dovolatelky rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Formuluje řadu otázek, které považuje za otázky zásadního významu, jejichž podstatou je nesouhlas se způsobem, kterým odvolací soud dospěl k závěru o výši odškodnění, které jí mělo být přiznáno, zejména pak nesouhlasí s tím, že pro četnost obdobných sporů, které vede, je význam řízení pro ni menší. Domnívá se také, že odvolací soud dospěl k závěru o 50 % snížení odškodnění, aniž ho řádně zdůvodnil. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak.
Přes relativní obsáhlost dovolání žalobkyně však ve skutečnosti neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání nevyhovuje; odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a dovolací soud současně nevidí důvodu přikročit k její změně.
Závěry odvolacího soudu ohledně početnosti sporů stejné povahy, které vede žalobkyně, pro zhodnocení významnosti řízení pro ni jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Nejvyšší soud také již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Je tedy zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu