ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.902.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 902/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Vladimíra Mikuška, ve věci žalobce, L. P. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 133/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 28 Co 292/2013-47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 10 C 133/2012–29, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 150.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalobce uplatnil náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 98/2008. Soud prvního stupně zjistil, že původní řízení bylo zahájeno dne 2. června 2008, kdy byla podána žaloba, věc byla projednávána ve třech stupních soudní soustavy, z toho dvakrát u soudu prvního stupně, dvakrát u soudu odvolacího a konečně bylo podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto; řízení bylo, co se týká jeho složitosti běžné, a to jak po skutkové, právní i procesní stránce. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, zejména proto, že řízení trvalo déle z důvodu projednávání, a to i opakovaného, na všech třech stupních soudní soustavy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 28 Co 292/2013-47, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, když se ztotožnil se závěrem, že celková délka původního řízení odpovídá tomu, že věc byla opakovaně projednávána před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem a poté rovněž s dovoláním žalobce u Nejvyššího soudu s tím, že již tato skutečnost znamená, že řízení je nutně delší. Dodal, že věc není právně jednoduchá, neboť jde o výklad přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Délku řízení lze proto považovat za přiměřenou. Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že věc není právně jednoduchá pro nejednotný názor Nejvyššího a Ústavního soudu na výklad předmětného článku Úmluvy o lidských právech, a i proto lze považovat délku řízení za přiměřenou. Pokládá pak otázku, zda délku řízení lze ospravedlnit rozporuplným rozhodováním soudů ohledně nároku na náhradu nemateriální újmy.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Jak již bylo uvedeno, pro rozhodnutí soudů obou stupňů byl podstatný závěr, že délka původního řízení byla přiměřená tomu, že ve věci dvakrát rozhodoval soud prvního stupně, dvakrát soud odvolací a nakonec i Nejvyšší soud. Odvolací soud pak ještě vyslovil názor, že věc nebyla právně jednoduchá.
Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr, že délka původního řízení nebyla nepřiměřená vzhledem k řízení ve třech stupních soudní soustavy, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže mít pochybnost dovolatele o závěru odvolacího soudu týkajícího se vlivu tvrzené nejednotnosti rozhodování Nejvyššího a Ústavního soudu na délku řízení vliv na výsledek řízení a neprojevil se tak v poměrech dovolatele (to ani v případě, pokud by byl dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu shledán nesprávným).
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu