ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.93.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 93/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka ve věci oprávněného Ing. P. L. , proti povinnému EXONEX PETROLEUM LIMITED, se sídlem 25 Oriole Ave., Belmopan, Belize, C.A., zastoupenému Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici, Nábřeží Karla Houry 180, pro částku 125.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 EXE 671/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře z 2. října 2013, č. j. 15 Co 631/2013-50, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud podle §44 odst. 7 exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 13. dubna 2012, č.j. 4 EXE 671/2012-18, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci. S odvolací námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení byl neoprávněně, a tedy protiprávně ustanoven opatrovník, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a řádný proces, se krajský soud s poukazem na ustálenou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2475/98 a 20 Cdo 970/2001) vypořádal závěrem, podle něhož „okolnost, že soudní (nalézací) řízení, jež předcházelo vydání k exekuci navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení exekučního. Odvolatelova námitka, že v nalézacím řízení nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka a že tímto nesprávným postupem mu byla odňata možnost jednat před soudem, je relevantní pouze v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí vydaném v nalézacím řízení. Při posuzování otázky vykonatelnosti odkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis písemného vyhotovení rozsudku nebyl řádné doručen ustanovenému opatrovníku, což však povinný netvrdil.“
Proti rozhodnutí krajského soudu podal povinný dovolání, jež má za přípustné s odůvodněním, že podle stávající ustálené judikatury nelze postupovat paušálně a že je nutno přihlížet také k tomu, zda vůbec měl účastník možnost bránit se nesprávnému postupu soudu v nalézacím řízení (spočívajícím v ustanovení opatrovníka, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky) přímo v tomto řízení. Jestliže tuto možnost neměl – a o takový případ jde podle názoru v souzené věci – nelze mu toto právo upřít, byť v rámci řízení exekučního, a v tomto směru by tedy měla být stávající judikatura změněna. Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že i v případě, kdy povinný možnost bránit se nezákonnému ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení neměl, nelze mu ji poskytnout v řízení exekučním, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. povinný spatřuje také v tom, že jeho odvolání bylo podle §44 odst. 7 exekučního řádu odmítnuto přesto, že exekuce byla nařízena, ačkoli vymáhaná pohledávka je „neexistující“.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ani jeden ze čtyř ustanovením §237 o. s. ř. vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání – a tudíž ani dovolatelem uvedený předpoklad nutnosti změny stávající judikatury – v souzené věci splněn není.
Nemožnost přezkumu správnosti usnesení o ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. (vydaného v nalézacím řízení) v řízení exekučním totiž Nejvyšší soud opakovaně dovozoval nejen v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 2475/98 a 20 Cdo 970/2001, citovaných v napadeném usnesení, ale i v mnoha rozhodnutích dalších (např. 20 Cdo 874/2009, 20 Cdo 733/2010, 20 Cdo 3388/2009 atd.), z nichž nejvýznamnější z hlediska usměrnění soudní praxe je usnesení z 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, jež bylo jednomyslně, tedy bez připomínek přijato všemi členy občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu na jeho zasedání dne 7. dubna 2004.
Z výše uvedeného plyne závěr, že v souzené věci důvod ke změně judikatury dán není.
Námitkou neexistence vymáhané pohledávky povinný zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou (ne)správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod číslem 4).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu