ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.949.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 949/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce PROJECT building s.r.o ., IČ 47917431, se sídlem v Brně, Erbenova 375/8, a vedlejších účastníků na straně žalobce a) Ing.arch. G. K. , IČ 15200841, místem podnikání Lelekovice 213, b) Ing.arch. A. B. , IČ 12196584, místem podnikání Kuřim, Pod Vinohrady 703, c) Ing.arch. P. S. , IČ 60365421, místem podnikání Brno, Velkopavlovická 4071/23, všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, M. Steyskalové 62, proti žalovaným 1) CENTROPROJEKT GROUP a.s ., IČ 26907241, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 167, a 2) VPÚ DECO Praha a.s ., IČ 60193280, se sídlem v Praze 6, Podbabská 1014/20, zastoupeným JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1596, o ochranu autorských práv, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 23 C 13/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2013, č.j. 1 Co 107/2010-729, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. prosince 2009, č.j. 23 C 13/2008-321, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2011, č.j. 23 C 13/2008–441, a doplňujícího rozsudku ze dne 7. ledna 2011, č. j. 23 C 13/2008-447, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 14.304.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II., III. a IV. a výrok II. doplňujícího rozsudku).
Soud prvního stupně posoudil studii, za jejíž vypracování žalobce požadoval odměnu, jako autorské dílo ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”) a dílo kolektivní ve smyslu §59 odst. 1 autorského zákona. Při stanovení výše obvyklé odměny za získání licence ke sporné objemové studii vyšel ze znaleckého posudku Ing. arch. Jana Sapáka.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. října 2011, č.j. 1 Co 107/2010-535, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní sice užívali studii neoprávněně, ale žalobce není ve sporu aktivně legitimován, protože v průběhu řízení nebylo prokázáno, že studie splňuje pojmové znaky kolektivního díla uvedené v §59 odst. 1 autorského zákona. Dále odvolací soud uvedl, že i kdyby žalobce byl ve sporu aktivně legitimován, dotčený nárok by mu nemohl být přiznán z důvodu promlčení práva.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2012, rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku VI. zrušil , a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že předmětná objemová studie představuje kolektivní dílo ve smyslu §59 odst. 1 autorského zákona, a proto nejsou správné úvahy odvolacího soudu o tom, že není dána aktivní legitimace žalobce v dané věci a dále rozhodl, že k promlčení sporného nároku nedošlo.
Usnesením ze dne 24. července 2013, č.j. 1 Co 107/2010-729, Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu s tím, že zbývá ještě zjistit a posoudit, jaká byla obvyklá výše odměny za získání licence v době neoprávněného nakládání se spornou studií. Shledal v této souvislosti, že se soud prvního stupně v předcházejícím řízení nevypořádal s námitkou žalobce, kterou uplatnil ve svém odvolání, a to, že znalec, Ing. arch. Sapák, nebyl vzhledem ke své specializaci příslušným zodpovědět otázku týkající se výše obvyklé ceny předmětné objemové studie, a proto také trval na provedení revizního znaleckého posudku. Odvolací soud tuto námitku nyní vzal v úvahu. Zjistil, že Ing. arch. Sapák nebyl ustanoven znalcem v oboru ekonomika, odvětví, ceny a odhady nehmotných statků a autorských děl a dospěl k závěru, že proto neměl oprávnění k zodpovězení předmětné otázky. Poukázal také na posudek znaleckého ústavu Dědic a partneři předložený žalovanými, který však byl vypracován až po vyhlášení rozhodnutí krajského soudu, z něhož vyplývá, že licencovaný znalecký ústav považuje metodiku použitou nelicencovaným znalcem za nesprávnou. Z obou uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a tomuto soudu uložil zajistit vypracování revizního znaleckého posudku.
Proti usnesení odvolacího soudu, podal včasné dovolání žalobce. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci proto, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace ustanovení §170 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o.s.ř. Ve vztahu k aplikaci §170 odst. 1 o.s.ř. poukazuje žalobce na dvě usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterými tento soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně přiznávající odměnu Ing. arch. Sapákovi za znalecký posudek a výpověď k němu, kdy se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a v jejich odůvodnění uvedl, že znalec měl oprávnění stanovit cenu objemové studie. Domnívá se, že Vrchní soud nesprávně posoudil vázanost vlastním usnesením, když v dovoláním napadeném usnesení usoudil, že Ing. arch. Sapák toto oprávnění neměl. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o.s.ř. se pak odvolací soud odchýlil tím, že při jednání připustil listinný důkaz vyhotovený ústavem Dědic a partneři vypracovaný až po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento postup odvolacího soudu je podle dovolatele v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 2722/2010. Dovolatel proto navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří se ztotožňují s názorem odvolacího soudu, že Ing. arch. Sapák neměl oprávnění ke zodpovězení sporné otázky a jsou přesvědčeni, že provedení důkazu dalším znaleckým posudkem v odvolacím řízení bylo správné. Jeho provedení, resp. provedení revizního znaleckého posudku, navrhovali už v řízení před soudem prvního stupně, a proto nelze na tento postup odvolacího soudu vztáhnout ustanovení §205a o.s.ř. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl a dovolateli uložil uhradit jim náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku.
Protože bylo dovolání podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu může být shledáno přípustným, neboť jde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). V posuzovaném případě však nebyly splněny další předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 až §238a o.s.ř.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci však neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Jak již bylo uvedeno, první námitka dovolatele směřuje k tomu, že odvolací soud se v rozporu s ustanovením §170 odst. 1 o.s.ř. a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu necítil vázán svými vlastními dvěma předchozími rozhodnutími. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že odvolací soud skutečně je vázán svými předchozími rozhodnutími (rozuměj jejich výroky); ta se však týkala přiznání odměny znalci, nikoli povinnosti žalovaných zaplatit žalobci autorskou odměnu. Pouze jako obiter dictum lze dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v dané věci, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2012, svazek 26/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Druhou právní vadou, kterou trpí napadené usnesení odvolacího soudu, je podle dovolatele připuštění listinného důkazu, znaleckého posudku, který byl vyhotoven až po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2009. Dovolatel se domnívá, že takový postup je v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 písm. f) a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp.zn. 22 Cdo 2722/2010. Opomíjí však skutečnost, že odvolací soud dospěl k závěru, že Ing. arch. Sapák nebyl oprávněn zodpovědět předmětnou otázku na základě zjištění, že nebyl ustanoven znalcem v daném oboru a již toto zjištění, jak odvolací soud uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, mělo vést soud prvního stupně k tomu, aby nechal sporné závěry přezkoumat jiným znaleckým ústavem a zajistil vypracování revizního znaleckého posudku. Důvod pro zrušení rozsudku spočívající na závěru odvolacího soudu, že Ing. arch. Sapák nebyl ustanoven znalcem v daném oboru, není dovoláním dotčen. Proto by bylo nadbytečné zabývat se další dovolací námitkou, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nutnosti zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu za účelem zajištění vypracování revizního znaleckého posudku to nemohlo mít vliv.
Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že z ustanovení §241a odst. 6 o.s.ř. vyplývá, že v rámci dovolacího řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu