ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1171.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1171/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně OMV Česká republika, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48 03 86 87, zastoupené JUDr. Lubomírem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalované United Energy, a.s. , se sídlem v Mostě, Teplárenská 2, PSČ 434 03, identifikační číslo osoby 27 30 99 59, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení částky 499.405,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 3/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 11 Cmo 139/2012-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2012, č. j. 26 Cm 3/2012-102, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 499.405,62 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku a náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky vydání rozsudku pro uznání, neboť zástupci žalované byla do vlastních rukou doručena kvalifikovaná výzva podle ustanovení §114b občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a žalovaná na tuto výzvu reagovala až po uplynutí stanovené lhůty. Námitku žalované, že nebyly k žalobě připojeny listinné důkazy, označil soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za neopodstatněnou, neboť nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení.
Tvrzení žalované, že jí nebylo řádně doručeno doplnění žaloby, soud považoval za nevěrohodné, neboť bylo poprvé uplatněno až v odvolacím řízení. Z pokynu soudce kanceláři i z obsahu doručenky vyplývá, že soudní zásilka ze dne 7. února 2012 obsahovala jak usnesení s výzvou podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., tak doplnění žaloby; zásilka byla řádně převzata zástupcem žalované a její obsah nebyl reklamován.
Dále odvolací soud zdůraznil, že předložená lékařská zpráva ze dne 27. listopadu 2011 (správně 27. listopadu 2012), podle níž pracovní neschopnost zástupce žalované počala až 13. února 2012, nemůže zpochybnit správnost závěru soudu prvního stupně, že žalovaná prostřednictvím svého zástupce mohla a měla soud uvědomit o nemožnosti provést úkon v určené lhůtě, když z předložených dokladů nevyplývá, že by šlo o náhlou akutní indispozici či náhlou hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání má podle jejího názoru zásadní právní význam. Dovolatelka, ač zastoupena advokátem, neuvedla, který ze zákonných dovolacích důvodů uplatňuje.
Předně namítá, že v jejím případě nebyla splněna podmínka „doručení žaloby spolu s výzvou“, což považuje za rozporné s ustanovením §114b odst. 4 o. s. ř. a označuje to za otázku zásadního právního významu. Podle její argumentace stanoví-li §114b odst. 4 o. s. ř., že usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba, měla by se tato podmínka vztahovat i na doplnění žaloby. Uvedené platí tím spíše, že v konkrétním případě původní žaloba neměla zákonné náležitosti a žalobkyně byla k jejímu doplnění vyzvána soudem. Dále dovozuje, že ve smyslu ustanovení §79 odst. 3 o. s. ř. jí měl být doručen stejnopis doplnění žaloby; soud dal přitom pokyn zaslat žalované faxovou kopii, jednal tak zjevně v okamžiku, kdy originál doplnění žaloby ještě nebyl ve spise založen, a proto soud neměl k tomuto podání vůbec přihlížet. Po doplnění originálu měl jeden ze stejnopisů použít k doručení žalované. Dovolatelka namítá, že jí doplnění žaloby doručeno nebylo ani ve stejnopise, ani ve faxové kopii, a tvrdí, že předmětná zásilka obsahovala pouze výzvu ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., ač měla obsahovat i doplnění žaloby. K výtce odvolacího soudu, že tuto skutečnost včas nereklamovala, uvádí, že: „při tehdy používaném systému propisovacích odtrhovacích doručenek je na obálce zřídkakdy cokoliv čitelného (…), adresáti by pak museli reklamovat zdrcující většinu zásilek se žádostmi o sdělení, co mělo být obsahem zásilky, čímž by byla činnost justice zcela paralyzována.“
Dovolatelka přisuzuje zásadní právní význam rovněž otázce, zda má mít žalovaná „povinnost vyjádřit se na základě usnesení pod sankcí vydání rozsudku pro zmeškání“ (správně rozsudku pro uznání), jestliže sama žalobkyně avizuje, že své podání hodlá ještě doplňovat.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka také posouzení fikce souhlasu ve vztahu k prokázané pracovní neschopnosti svého právního zástupce.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Otázky, které dovolatelka formulovala, nejsou otázkami ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejichž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Ač dovolatelka obsáhle argumentuje, proč v jejím případě nebyla splněna podmínka vyplývající z ustanovení §114b odst. 4 o. s. ř., tedy doručení žaloby spolu s výzvou, a popisuje, jak měl soud postupovat při doručování doplnění žaloby, jádrem jejích námitek je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že zásilka ze dne 7. února 2012 obsahovala všechny listiny uvedené na doručence, včetně doplnění žaloby. Její námitky v tomto směru lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání založena (srov. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.). Zpochybňuje-li dovolatelka, zda v době rozhodnutí o výzvě podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. již měl soud k dispozici originál doplnění žaloby, pak podle zjištění odvolacího soudu byl originál doručen soudu dne 3. února 2012 a toto zjištění odpovídá obsahu spisu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit otázka, zda je možno uložit žalované povinnost vyjádřit se pod sankcí vydání rozsudku pro zmeškání (správně pro uznání), jestliže sama žalobkyně avizuje, že své podání hodlá dále doplňovat.
V rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 153, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud může vydat výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena vadami, které by bránily pokračování v řízení. Nepřipojení nákladního listu a expedičního oznámení k žalobě není vadou, pro kterou by nemohlo být pokračováno v řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209, a rozsudek Nejvyššího soudu z 20. října 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004 - který je veřejnosti dostupný, stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách). Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou judikaturou.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o fikci uznání nároku uplatněného žalobou ve vztahu k namítané pracovní neschopnosti právního zástupce žalované, lze odkázat na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, totiž že opožděně podané vyjádření ve věci může mít význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve včasném vyjádření bránil vážný důvod a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření, nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal. Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat.
Za vážný důvod ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. lze považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013).
V projednávané věci žalovaná na výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. písemné vyjádření ve stanovené lhůtě, tedy do 7. března 2012, nepodala a ani soudu nesdělila, že by jí v tom bránil vážný důvod. Písemné vyjádření pak podala opožděně dne 23. dubna 2012 s tím, že od 13. února 2012 byl její právní zástupce v pracovní neschopnosti. Tvrzené respirační onemocnění zástupce žalované vyžadující klid na lůžku v domácím režimu nejsou tím vážným důvodem, který by právnímu zástupci žalované bránil o této skutečnosti ve stanovené lhůtě vyrozumět soud prvního stupně. Závěr odvolacího soudu tedy plně respektuje uvedené závěry judikatury.
Poněvadž dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 10.300,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 20. března 2013, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky a celkem činí 10.600,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu