ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1237.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1237/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, proti žalované TechnologyStar s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Břevnově, Šlikova 287/20, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24 69 37 66, zastoupené Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, o zaplacení částky 132.847,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 206/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2013, č. j. 4 Cmo 85/2013-49, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 13. února 2013, č. j. 45 Cm 206/2012-33, kterým Krajský soud v Praze zamítl návrh žalované na vyslovení neúčinnosti doručení platebního rozkazu ze dne 11. prosince 2012, č. j. 45 Cm 206/2012-19.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §45 odst. 1, §46 odst. 1, §47 odst. 1, §49 odst. 6 a §50d odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvedl, že předpokladem pro vyslovení neúčinnosti doručení, a to i písemnosti určené do vlastních rukou, u níž není náhradní doručení přípustné, je, že se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Z obsahu spisu vyplývá, že platební rozkaz byl v datové schránce uložen od 13. prosince 2012 a jednatel žalované se do datové schránky přihlásil až 29. ledna 2013. Odcizení notebooku, a případně i přístupových dat (k přihlášení se do datové schránky), není omluvitelným důvodem, pro který se jednatel žalované nemohl přihlásit do datové schránky a seznámit se s platebním rozkazem po dobu delší než 1,5 měsíce. Jiný omluvitelný důvod žalovaná neuvedla. Uzavřel, že žalovaná se s platebním rozkazem mohla seznámit dříve než 29. ledna 2013, a proto je její návrh z 8. února 2013 nutno posoudit jako opožděný (§50d odst. 1 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. a uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesprávnou aplikaci ustanovení §50d odst. 1 a §173 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. je nutné vykládat jinak u doručování písemnosti, u níž je vyloučeno náhradní doručení, než u písemnosti, u níž je náhradní doručení možné. Pokud by tomu tak nebylo, byla by adresátovi upřena možnost bránit se ve všech případech, kdy sice ke „zdánlivému“ doručení došlo, avšak zásilku vyzvedla 13. prosince 2012 neoprávněná osoba, ať už na základě pochybení doručovacího orgánu, trestného činu či jiné skutečnosti. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že v případech písemností vylučujících náhradní doručení nelze vázat počátek běhu lhůty na okamžik, kdy se adresát s písemností seznámit mohl, ale neučinil tak. Slovní spojení „do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit“ je třeba v daném případě vykládat tak, že se dovolatelka mohla s doručovanou písemností seznámit až po tom, co se skutečně do datové schránky za ni přihlásila oprávněná osoba. Soudy nižších stupňů nezohlednily, že k získání nových přístupových údajů je zapotřebí určité doby, a proto by v případě jejich krádeže měla běžet lhůta k podání návrhu od okamžiku, kdy měla oprávněná osoba skutečně k dispozici nové údaje potřebné k přihlášení do datové schránky. Přitom při krádeži notebooku a dalších důležitých dokumentů si skutečnost, že byly odcizeny i přístupové údaje do datové schránky, jistě ihned neuvědomí ani ten nejpečlivější hospodář.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje je odmítnout.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání, jež není přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, in www.usoud.cz ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka se předně mýlí, spatřuje-li nesprávnost právního posouzení věci v nesprávné aplikaci ustanovení §173 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se výkladem ustanovení §173 odst. 1 o. s. ř. nezabýval. Své rozhodnutí založil na závěru, že odcizení notebooku, a případně i přístupových dat k přihlášení se do datové schránky, není omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. pro nepřihlášení se do datové schránky po dobu delší než 1,5 měsíce. (Nutno dodat, že jednatel žalované se mohl do datové schránky přihlásit z jakéhokoliv jiného počítače, což i učinil, a změnil si své přihlašovací heslo až po 29. lednu 2013, jak ostatně dovolatelka sama uvedla v návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení platebního rozkazu.) Současně odvolací soud dovodil, že návrh na vyslovení neúčinnosti doručení platebního rozkazu byl podán opožděně, neboť žalovaná se mohla s platebním rozkazem seznámit dříve než 29. ledna 2013. Přestože každý z těchto závěrů obstojí - v případě jeho správnosti - jako samostatný důvod pro zamítnutí návrhu, dovolatelka první z nich nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotvírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání druhého závěru odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu