ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1343.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1343/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Národní knihovny České republiky , se sídlem v Praze 1, Klementinum 190, identifikační číslo osoby 00023221, zastoupené JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalované STAVEXPO, a.s. , se sídlem v Praze 5, Stodůlky, V borovičkách 1058/12, PSČ 155 00 , identifikační číslo osoby 25644301, zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 7, Bubenská 113/47, o odstranění vad díla opravou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 331/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 69 Co 397/2012-276, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. února 2012, č. j. 17 C 331/2008 239, v obou vyhovujících bodech výroku ve věci samé, jimiž bylo žalované uloženo odstranit vady nátěrů a oken a vady ventilačních vyklápěcích mechanismů, tak jak je specifikováno v bodech I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), změnil ho v bodech III. a IV. výroku o nákladech řízení (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud tak rozhodl o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně, který rozhodoval poté, kdy odvolací soud zrušil jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 17. března 2010, č. j. 17 C 331/2008-106, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že vady, jejichž odstranění se žalobkyně v řízení domáhá, byly způsobeny okolnostmi, jež musely být žalované známy již v době provádění díla, neboť – jak vyplynulo ze závěrů obou znalců – jde o vady způsobené jeho nesprávným a neodborným provedením. Jestliže proto zhotovitelka provedla vědomě vadné dílo, nemůže s úspěchem uplatnit námitku pozdní reklamace.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je důvodné částečně, a to výlučně ve vztahu k akcesorickým výrokům o nákladech řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci, který i správně právně posoudil. V řízení tak bylo zjištěno, že mezi účastnicemi byla uzavřena dne 13. června 2002 smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava vnějšího pláště budovy do technického a části hlavního nádvoří v areálu Národní knihovny. Dodatkem ze dne 11. listopadu 2002 došlo k prodloužení termínu pro dokončení díla do 11. listopadu 2002. O předání díla, k němuž došlo dne 30. listopadu 2002, byl vyhotoven zápis, jehož součástí je mimo jiné i seznam závad truhlářských prací. V tomto seznamu a dále v seznamu závad a nedodělků ze dne 19. prosince 2003 je obsažen podrobný soupis vad a nedodělků s tím, že účastnice se dohodly na odstranění nedodělků do 15. února 2004. Vady nátěru oken žalobkyně reklamovala dopisem ze dne 10. srpna 2007.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, podle něhož jsou vady ventilačních mechanismů i vady natěračských prací vadami díla ve smyslu ustanovení §560 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a §429 odst. 1 obch. zák. (a to s přihlédnutím k ustanovení §563 odst. 2 obch. zák.), když se na uvedené vady vztahovala záruka sjednaná v čl. 8.1 předmětné smlouvy o dílo. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalované o promlčení (příp. prekluzi) práva žalobkyně na odstranění vad nátěrů oken a vad ventilačních mechanismů. Vady ventilačních mechanismů byly konstatovány již v zápise o odevzdání a převzetí ze dne 30. listopadu 2002, podle něhož mělo dojít k jejich odstranění v termínu do 31. května 2003. K opětovnému konstatování těchto závad došlo v seznamu závad dne 19. prosince 2003, přičemž byla dohodnuta nová lhůta k odstranění vad do 15. února 2004. Vzhledem k dohodě stran o termínu pro odstranění závad nelze podle odvolacího soudu posuzovat počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na odstranění těchto vad podle §393 odst. 2 věty první obch. zák., tedy ode dne předání, nýbrž podle obecného ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. (resp. §392 odst. 1 věty první obch. zák.). S ohledem na dohodu stran o prodloužení termínu k odstranění vad do 15. února 2004 tak počala čtyřletá promlčecí doba u práva na odstranění vad ventilačních mechanismů běžet dne 16. února 2004, která by tak uplynula dne 16. února 2008. K tomu však nedošlo, neboť žalobkyně před jejím uplynutím, konkrétně dne 3. prosince 2007 podala žalobu u soudu. Odvolací soud proto uzavřel, že právo žalobkyně na odstranění vad ventilačních mechanismů není promlčeno, přičemž – s ohledem na jejich notifikaci již v zápisu o odevzdání a převzetí ze dne 30. listopadu 2002 – byly tyto vady oznámeny včas.
Pokud jde o vady nátěrů oken, oznámila je podle zjištění soudu žalobkyně dopisem ze dne 10. srpna 2007, který došel do dispozice žalované dne 16. srpna 2007. S ohledem na vědomost žalované o příčině těchto vad v době předání díla (a dokonce již v průběhu jeho zhotovování) nemohla žalovaná podle odvolacího soudu úspěšně namítat případné opožděné oznámení této vady, a to za použití §428 odst. 2 a 3 ve spojení s §562 odst. 3 obch. zák. K notifikaci těchto vad ze strany žalobkyně došlo v rámci sjednané pětileté záruční doby, která do dne dojití výzvy žalované k jejich odstranění, tj. do 16. srpna 2007 neuplynula. Za situace, kdy čtyřletá promlčecí doba na odstranění vad nátěrů počala žalobkyni běžet dne 17. února 2007, uplatnila žalobkyně i tento nárok u soudu včas.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, když jako dovolací důvody ohlašuje nesprávné právní posouzení věci, zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž rovněž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že „usnesením odvolacího soudu byl vyvolán nerovný stav mezi účastníky s tím, že zvýhodněným účastníkem byla žalobkyně jako státní příspěvková organizace. V dalším soudním řízení již nebylo přihlíženo k prekluzi práva, ke kterému soud má povinnost ze zákona přihlédnout, ani k promlčení práva, jehož námitka byla vznesena.“ Naplnění vady řízení spatřuje v tom, že odvolací soud zavázal soud prvního stupně pro další řízení nesprávným právním názorem, přičemž s ohledem na závaznost právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně (a rovněž tak odvolací soud) zcela odhlédl od judikatury Nejvyššího soudu, na niž poukazuje.
K ohlášenému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně nepřihlédl „k prekluzi práva spočívající v marném uplynutí lhůty a v opožděné reklamaci vad.“ Tvrdí, že soud přijal k projednání žalobu, která mu byla doručena dne 3. prosince 2007, tedy po marném uplynutí promlčecí doby. Odvolacímu soudu vytýká, že při svém hodnocení opomněl ustanovení §504 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění – dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka dále poukazuje na to, že soudy obou stupňů nepřihlížely k její obraně, přičemž odvolací soud vyvracel její obranu a nahrazoval činnost žalobkyně. Namítá, že soudy nevzaly v potaz její tvrzení, že natřená okna byla několik dnů zaplavena vodou při velkých povodních roku 2002 a že žalobkyně odmítla nechat okna vyschnout a teprve následně je natřít.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) zamítavém rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud nepřisvědčil názoru dovolatelky, pokud spatřovala vadu řízení v tom, že odvolací soud zaujal nesprávný právní názor v posouzení věci, když nepřihlédl k vyjmenované judikatuře Nejvyššího soudu. V takovém případě totiž (tedy i kdyby o nesprávný právní názor šlo) nejde o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která míří na nesprávný procesní postup soudu, o který v případě vady řízení jde. Kritiku nesprávného právního posouzení věci soudem, nemá-li za následek nesprávný procesní postup v řízení, lze napadnout pouze prostřednictvím dovolacího důvodu dle §242a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Vytýká-li dovolatelka v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu závěry v otázce lhůt k uplatnění žalobního nároku, naprosto pomíjí podrobné a přiléhavé odůvodnění právních závěrů, které odvolací soud zaujal v napadeném rozsudku. Jinak by totiž nemohla trvat na své argumentaci o opomenutí odvolacího soudu aplikovat ustanovení §504 obč. zák. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí (srov. předposlední odstavec na straně 5 jeho rozsudku) vysvětlil, proč toto ustanovení na posuzovaný případ nedopadá, takže kritika dovolatelky v tomto směru není na místě.
Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.].
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Tvrdí-li dovolatelka, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, činí tak pouze v obecné rovině, aniž jakkoli konkrétně uvádí, které skutečnosti zjištěné odvolacím soudem z provedených důkazů nevyplývají či ke kterým skutečnostem, které vyšly najevo, odvolací soud nepřihlédl. Přitom pouhá námitka, že soud nepřihlédl k tvrzení účastníka, není způsobilá tento dovolací důvod naplnit.
Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění žádného z ohlášených dovolacích důvodů nedošlo.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu